Dobrozvyk

😁

Začátek ledna tradičně trávím se svým starým…

❣

DIÁŘE, SEŠITY a ZÁPISNÍKY a psaní rukou, to je moje. Letos zkouším nové kousky od Tchiboa Papelote – papírnictví pro 21. století.

🙋‍♀️

Roku 2020 jsem nesmírně vděčná, že mě mnoho naučil… Taky NEPLÁNOVAT!

Hrozilo totiž, že právě tohle se nenaučím nikdy nebo že se ve vlastních plánech (dřív nebo později) sama utopím.

❤

A ejhle! Po roce je všechno jinak…

Zatímco do nového diáře přepisuji to, co už jsem s čistou myslí naplánovala před rokem, další napevno dané termíny přidávám opatrně a s vědomím, že všechno může být jinak…

A že je třeba (na)učit se pokorně přijmout proměnlivost naší pozemské reality.

🎯

Nicméně, show must go on!

👉

Jarní prázdniny na horách?

👉

Autorská čtení?

👉

Beseda v novém komunitním centru v Chuchli?

👉

Zahradní slavnost ve škole?

👉

Besedy se školáky a studenty?

🙏

Doufám, že letošní rok bude předvídatelnější než jeho předchůdce…

🥂

A zároveň si slibuji, že NEPLÁNOVAT zavedu jako svůj nový DOBROZVYK

Nový rok

🙋‍♀️

Jak na Nový rok, tak (prý) po celý rok, praví pranostika.

Mnozí si na 1. lednu dávají záležet víc než na dnech jiných. Dodržujeme ale navyklé tradice jen ze zvyku, nebo z přesvědčení?

🥂
❤

Nedokážu si představit Nový rok a začátek nového letopočtu bez tradiční čočky, bez přípitku  a hlavně bez  svých nejbližších…

Bilancování a hodnocení uplynulého roku záměrně nechávám na začátek ledna. To, co mohlo být jinak, se stalo LONI, a proto zavření pomyslných dveří je nejlepší udělat právě teď. Začínám nový diář, který voní očekáváním a jistotou, že to nejlepší v životě nelze naplánovat. Je příhodné jít naproti novým záměrům a udělat jim v životě prostor…

Letošní první lednový den je jiný než mnoho jeho předchůdců. Poprvé jsme byli touto dobou doma (ano, všechno je jednou poprvé!) a bez nutnosti plánovat a organizovat, co kdy/jak/s kým (ne)bude.

Novoroční cesty nás zavedly do městečka pod Brdy – Mníšek pod Brdy.

Tam je stále znovu možné najít tak trochu jiný svět…

Skalka Mníšek pod Brdy je poutní místo, které svou přívětivou energií zve k zastavení a k dalším návratům. Když na Skalce – na brdském hřebenu – ještě stával zájezdní hostinec, jezdíval tam nacházet klid a tvořit mistr slova Vladislav Vančura.

Ve městečku je kavárna Malý mnich cafe, kde se až do 15. ledna 2021 potkáte s poeticky zasněnými obrázky svého dětství, které štětcem zachytil Jiří Trnka.

A ano, myšlenky na nové projekty už se díky dnešku už hlásí o slovo…

Happy new a #pf2021

🥂

Adventní cesta

Končí ADVENT, doba čekání a úklidu v sobě a až tam, ve vlastním nitru.

Advent je cesta i cíl zároveň, období hledání (a v ideálním případě také nacházení) klidu a odpovědí na mnohé otázky…

❤

Temnota nejdelší noci roku je za námi a zimní Slunovrat (ten letošní v souvislostech a s okolnostmi doslova fatálními) přináší nejen světlo (byť je ho víc zatím jen neznatelně), ale také naději na nový začátek

Čím dál více si uvědomuji hloubku adventního čekání. Dny jsou jako útržky pohyblivých svátků. Některé se vydařily podle představ a očekávání, jiné se vydaly vlastními směry. Mnohých zvyků a očekávání, které se přežily, je dobré se vzdát, aby mohlo začít něco nového.

🙋‍♀️

Dnes platí mnohonásobně, že na každém konci je hezké to, že něco nového začíná…

🎄

Jsou tu Vánoce!

🪐

(Zas po roce jsou Vánoce…)

Čas, kdy nikdo z nás nemusí se bát.

❣

Poklidné plynutí svátečními chvílemi…

9 let

Na neděli 18. prosince 2011 si vzpomínám naprosto přesně. V příjemně pomalém advením odpoledni jsem doma dodělávala vánoční cukroví, když Český rozhlas – Radiožurnál přinesl smutnou zprávu o odchodu Václava Havla na věčnost…

🖤

Dny, které následovaly, byly jako z jiného světa. Tolik vlídnosti mezi lidmi nepamatuju. Všechno kolem bylo tehdy poprvé. Mnohým tyto dny prý připomínaly atmosféru konce roku 1989. (V listopadu roku ’89 jsem bylo dítě daleko od Prahy a atmosféru těch mlhavých dnů, kdy pukaly ledy, si lze jen zpětně představovat a atmosféru matně tušit ze vzpomínek jiných…)

Když jsme o pár dnů později – v prosinci 2011 – stála u Betlémská kaple na Betlémském náměstí v pomalu se vinoucím zástupu k Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, zdálo se, že na každém konci opravdu může něco nového začínat. Kromě smutku mrazivým prosincovým vzduchem prostupovala naděje, že všechno má nějaký smysl – bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne.

❤

Strážníci městské policie tehdy přivezli čekajícím várnici s horkým čajem, promrzlí lidé si navzájem kupovali svařák nebo horkou čokoládu v Choco Café a půjčovali si rukavice… V kostele bylo ale posvátné ticho, až bylo ve zšeřelém prostoru málem slyšet plápolání svíček…

🌟

Kdo ví, jestli se kdy ještě zopakují ty letmé záblesky solidarity, úcty, míru a klidu i mezi lidmi, kteří spolu jinak nemají společného vůbec nic než jen myšlenku a pochopení beze slov? VÁCLAV HAVEL chybí už 9 let.

🖤

Co byste, pane prezidente, asi řekl na současnou situaci?

Naše země bohužel nevzkvétá…!

#vaclavhavel

Příběh pomůže

„Člověk musí mít odvahu třeba se trochu lišit. Musí hledat sám sebe. Sami sebe potkáme jen ve vyhrocených chvílích. Na to se pak nezapomíná a z toho se dál žije. Autenticky.“

„Člověk k sobě samému může dojít pouze vlastní cestou.“

„Bez hloubky člověk nikdy nemůže být u sebe samého. A jestli má mít život cenu, musí vyvěrat z vlastního pramene.“ Anna Hogenová

Začátkem letošního roku díky setkání se Spiralis http://www.spiralis-os.cz/ přišel nápad propojit knihu První-statečné-jedinečné s publikem, kterému budou příběhy skutečných žen přínosem. Tak se zrodil projekt Příběh pomáhá.

Na jaře 2020 jsem prošla akademií Komunity jsme MY od Spiralis, kde jsem prošla sérií vzdělávacích a seberozvojových seminářů a moje záměry dostaly konkrétní podobu. Do plánů v březnu ale skočila korona krize, takže vše se v jarním rozpuku (po)zastavilo a zpomalilo.

Před prázdninami, když už to bylo s ohledem na okolnosti možné, jsem podnikla první poznávací výpravu tam, kde chci projekt uvést v život. Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče v Hodkovičkách je ono Místo „M“. Za zdmi opraveného domu na kraji lesa by člověk čekal spíše restauraci nebo zájezdní hostinec, který tam kdysi skutečně býval. Nachází se tam ale cílová skupina mého záměru. Jsou to dívky do 18 let, které ohrožuje rodinná nebo sociální situace. Dala jsem si za cíl tyto dívky a mladé ženy, k nimž patří také nezletilé maminky, prostřednictvím příběhů z knihy První-statečné-jedinečné motivovat, aby nabraly sílu a druhý dech a šly do budoucna naproti svému lepšímu životu.

Úvodní setkání bylo skvělé! Po celou dobu jsem byla pod drobnohledem asi deseti párů očí, které mi svůj zájem nedaly zadarmo. Na oplátku ale odpovídaly na moje otázky, přemýšlely a některé nahlas uvažovaly, jak abstraktním pojmům „statečnost“ a „jedinečnost“, kdo je (nebo může být) vzor (a proč?), co znamená být vzorem pro někoho jiného, co pro to chtějí a mohou udělat nebo jakých lidských vlastností si cení…

Proč to všechno dělám?

  • Do projektu dávám kus sebe – svůj příběh;
  • Mám před dívkami v Hodkovičkách časový náskok (pár let k dobru) a možná i cestou nasbírané zkušenosti, které dočasným obyvatelkám Místa M mohou být nápomocné…
  • Pozitivní a následování-hodné příběhy žen z knihy budou klientkám ústavu zdrojem motivace a vzbudí u nich zdravou touhu vymanit se ze své situace a napnout síly ke změně;
  • Mnoho dívek, které se v ústavu ocitnou, čelí (nebo v minulosti čelilo) různým formám manipulace – v rodině a přímo ze strany nejbližších. Ta je skrytý zabiják, málo se o tomto destruktivním způsobu komunikace mluví a je třeba Pandořinu skříňku otevřít!
  • Lékař léčí, příroda a příběhy uzdravují – dívkám připomenou, že není hanba upadnout, ale zůstat ležet a že právě ony mohou samy v sobě objevit vlastní statečnost a jedinečnost nebo být dokonce do budoucna v něčem první… Proč? Protože nic není nemožné!

Když člověk plánuje…

Vymyslela jsem si záměru fáze: nejdříve tři setkání se mnou, abych mohla s uzavřenou skupinkou klientek DÚ pracovat a jít více do hloubky.

Dalším krokem budou setkání s žijícími ženami, které (ony samy a jejich životní příběhy) mohou být zdroj inspirace a motivace. Na úvod této části jsem domluvila účast dvou jedinečných žen z nedalekého okolí, z nichž jedna bude vyprávět o Věře Čáslavské, s níž ji pojilo blízké přátelství. Na seznamu hostů (hostek?) je jedno jméno lepší než druhé.

Na závěr chci všechna setkání vyhodnotit a nabídnout případným zájemkyním mentoring nebo sdílení. Také jsem zauvažovala o rozšíření projektu na další pracoviště obdobného typu.

Jenže…!

S koncem prázdnin se situace opět začala komplikovat. Než jsem mohla v polovině a pak na konci září uskutečnit úvodní setkání zamýšleného prvního bloku, vrátil se korona chaos. Další termín jsem v DÚ domluvila na středu 14. 10., kdy se opětovně uzavřely školy a republika pod rouškou „opatření“ vstoupila do lockdown režimu podruhé…

Teď je konec listopadu a zatím nelze plánovat vůbec nic, natož domlouvat konkrétní termíny. Jsou chvíle, kdy mě z toho všeho kolem přepadá tíseň. Převažuje ale mírný optimismus (v rámci možností), že můj záměr není okolnostmi omezen a že jeho čas přijde v tu pravou chvíli. A to se stane!

„Nenechte svou minulost určovat, kým jste dnes. Pokud to dovolíte, prožijete celý život jako její oběť. Máte v sobě životní sílu, která čeká, aby vyrazila z podloží minulosti. Důvěřujte této síle obnovy. Uctivě se pokloňte své minulosti a prohlaste: ,Od této chvíle jsem se rozhodl/a být šťastnější.´“ Haemin Sunim (učitel zen-buddhismu)

17. tysdopad

Výročí 17. listopadu slavívám poklidně a s veškerou vážností. Nejde totiž pouze o připomenutí 17. listopadu 1989, ale o události starší – ty z roku 1939: https://1url.cz/@17.listopad1939

Letošní 31. výročí událostí roku 1989 je ale jiné než ta předchozí. Je zejména významně jiné než to loňské – kulaté 30. výročí. Ani jsme si nevšimli, že svoboda, kterou jsme si navykli považovat za samozřejmost, se nenápadně vytrácí, že mizí, co považujeme za běžné…

Rok 2020 je jiný a lidstvo jako celek prochází dosud nepoznannou zkouškou. Jsou ale všechna nařízení, která jejich autoři nazývají jako „opatření“, skutečně ku prospěchu věci? Nejsou to spíše drobné krůčky k úplnému opanování soukromí nás všech? Přemýšlejme nad tím, co jsme si ještě začátkem roku 2020 nedokázali ani představit a co nám postupně polyká běžný život…

Kudy povede cesta k normálu? A chceme „cestu zpět“ v rámci hesla „společně to zvládneme“ skutečně absolvovat?

Jisté je, že svět, jak jsme ho znali do jara 2020, mizí jako krajina fantazie Nekonečného příběhu. Jaký bude nový svět, který se rýsuje za zavřenými dveřmi našich domovů? Ubráníme svobodu vlastní a podaří se nám zachovat svobodu slova? Jaký svět a život chceme žít po této zkušenosti?

Srovnání výročí 2019 a 2020 najdete v dokumentu Stopaři Václava Havla: https://1url.cz/@StopariVaclavaHavla

Františka – Milada – Dagmar

Závěr školního roku – 27. a 30. červen, kdy se děti radují z vysvědčení nebo alespoň ze začátku prázdnin, spojuje osudy tří žen. Dvě z nich za své názory, postoje a životní přesvědčení dokonce položily život. Jsou to Františka Plamínková, Milada Horáková a s nimi také Dagmar Burešová. Všechny do jedné byly v mnohém první a bez výhrad statečné. Jejich životy zároveň propojuje společné téma: SPRAVEDLNOST…
Jak spolu jejich osudy souvisí? Náhod a propojení v nich najdeme mnoho.

Františka Plamínková se vzdala svého soukromého života a dokonce vlastní rodiny i mateřství, aby mohla pomáhat ženám, které ve své mateřské roli zakoušely nerovné postavení, nesnáze a mnoho nevýhod. Jaký by byl život nás, dnešních žen, nebýt úsilí té, na kterou se málem zapomnělo? Velmi ji trápil celibát učitelek, toužila vykonávat svoji profesi bez omezení. Zákon ale stanovil, že učitelskou profesi může žena vykonávat pouze za svobodna a nezadaná. Jakmile by žila v partnerském svazku nebo se dokonce vdala, musela se své profese vzdát. Mělo se za to, že žena nedokáže skloubit profesi s rolemi manželky a matky a ještě pečovat o domácnost. A brala by prý práci a možnost příjmu ženám (učitelkám) svobodným. Paradoxem této situace zůstává fakt, že pro muže tato omezení nikdy neplatila. Muž se mohl věnovat profesi učitele bez ohledu na stav svého soukromí. Její úsilí bylo korunováno úspěchem: v roce 1919 se dočkala zrušení celibátu učitelek a zavedení všeobecného volebního práva žen. Její cesta od profese učitelky a novinářky vedla do politiky, v roce 1925 byla zvolena senátorkou. Kromě jiného pracovala na reformě rodinného práva a požadovala rovnoprávnost obou rodičů při výchově dětí a zrušení podřízeného postavení ženy v rodině. Její blízkou spolupracovnicí byla právnička Milada Horáková (tehdy ještě Králová). Když v roce 1937 napsala Františka dopis Hitlerovi, vyčetla mu lživé výroky o prezidentu Benešovi a označila ho za diktátora a za války navíc organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, podepsala si ortel vlastní smrti. Za heydrichiády byla zatčena a vězněna na Pankráci a v Terezíně. Její život skončil 30. června 1942 – bez soudu a rukou těch, kterým byla nepohodlná…

Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes: „Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“ Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině. Končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“ Datum 27. června 1950 si připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlost 50. let. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Všechny, které letos – napříč republikou – spojila společná pietní chvíle, pociťují, že hájit svobodu je stále nutnost. Památka statečnosti Milady Horákové žije dál. A její dopisy připomínají, že zájem o veškeré dění je povinnost každého z nás.

Dagmar Burešová byla advokátka, specializovala se na pracovní právo. Během normalizace zastupovala hlavně disidenty, které pronásledoval totalitní režim. Byl mezi nimi (krom jiných) spisovatel Milan Kundera, novinář Ivan Medek nebo Karel Kyncl. Jejím nejznámějším případem je ale zastupování rodiny Jana Palacha proti komunistickému poslanci Vilému Novému, který pronášel a publikoval lživé teorie o smrti mladého studenta. Touha bojovat za pravdu a spravedlnost byla pro Dagmar Burešovou i tehdy silnější než strach. Jako advokátka se řídila svým životním heslem: „Zbabělost by měla být trestná.“ Po pádu komunistického režimu se Dagmar Burešová stala první ministryní spravedlnosti Československa. Post ministryně jí umožnil iniciovat vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Příběh Dagmar Burešové skončil rovněž 30. června roku 2018.

Příběhy Františky, Milady a Dagmar najdete v knize První-statečné-jedinečné.
https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne

Za Miladou…

Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině, který končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes:

„Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“

Datum 27. června 1950, kdy byla popravena Milada Horáková a další odsouzení z prvního velkého politického procesu, který zinscenovala komunistická moc v tehdejším Československu, si příhodně připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Kulaté 70. výročí vraždy Milady Horákové připadlo v roce 2020 na slunnou sobotu…

Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlosti té doby. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Kdokoli chtěl, mohl se k uctění památky doktorky Horákové připojit. Vzpomínky a svíce za Miladu plály třeba za okny domovů. Všechny zúčastněné napříč republikou spojovala společná myšlenka a vědomí toho, že stále stojí bojovat za svobodu, která není zadarmo. Památka statečnosti Milady Horákové je stále živá a její korespondence připomíná, že zájem o věci veřejné a o veškeré dění je povinnost každého z nás.

V pondělí 29. června 2020 – 2 dny po 70. výročí – jsem shodou okolností měla být právě v budově Vrchního soudu v Praze, kde Milada Horáková zemřela. Ačkoli jsem věděla, kam jdu a jednání u soudu bylo naplnánováno několik týdnů předem, naplno jsem si synchronicitu 70. výročí Miladiny smrti a místa, kde se vražda odehrála, uvědomila až tam. Vrchní soud v Praze a celý justiční areál dnes tvoří dominantu Náměstí Hrdinů a od roku 1992 je dokonce nemovitou kulturní památkou. Ačkoli hlavní sál, kde se v 50. letech konaly zmíněné politické procesy, prošel rekonstrukcí a vyhlíží o poznání přívětivěji než na dobových fotografiích, jistá tíseň je ve zdech budov nedaleko Pankráce přítomna stále. Naplno si ji uvědomíte, pokud vás okolnosti do těchto míst zavedou. A až budete podcházet magistrálu, nehezkou dopravní jizvu v centru stověžaté matičky Prahy, zastavte se na chvilku u pomníku Milady Horákové a věnujte jí pár minut svého času. Její osud si zaslouží vzpomínku nejen ve výročních předprázdninových dnech…

Příběh pomáhá

„Člověk k sobě samému může dojít pouze vlastní cestou.“

Anna Hogenová, filosofka


  • Jak se vám žilo, když vám bylo 16 let?

Člověku je v tomto věku fajn, když má zázemí, kamarády a život ho/ji baví. Normálka.

  • Nebo to bylo jinak?

Přihlíželi jste domácímu teroru? Zažili jste otce agresora a matku oběť? Nevěděli jste, kam patříte? Neznali jste svoji cenu? Nikdo vám nevěnoval pozornost? Nikoho jste nezajímali? Byl to život bez naděje na vlastní budoucnost?

  • Život v područí manipulátorů je jako na houpačce. Nikdy nevíte, co přijde…

A takových příběhů, kdy rodina selhává a zázemí chybí, je mnoho. Mnoho z nich najdete v pražských Hodkovičkách, kde je Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče. Právě tam se už brzy vydá můj projekt Příběh pomáhá.

Krize totiž mnohdy znamená příležitost. A každého draka ve sluji je možné zahubit, když na to princ není sám. Když má silného koně a doma na něj čeká milující princezna.

Projekt se bude konat letos na podzim. Projekt Příběh pomáhá rámuje heslo Pomáhám tam, kde to znám.

Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče v Hodkovičkách vnímám jako místo, kde se nachází jedna z cílových skupin projektu. Jsou to děti a mladí dospělí, které ohrožuje rodinná nebo sociální situace.

Mým cílem je tyto dívky a mladé ženy, mezi něž patří bohužel také nezletilé maminky, prostřednictvím své knihy První-statečné-jedinečné (viz odkaz https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne) motivovat, aby nabraly sílu a druhý dech a šly naproti svému lepšímu životu.

Mnoho dívek, které se v ústavu ocitnou, čelí (nebo v minulosti čelilo) různým formám manipulace (v rodině a přímo ze strany nejbližších příbuzných) nebo týrání psychickému, fyzickému nebo sexuálnímu.

Podpůrná péče, kterou projekt Příběh pomáhá do ústavu přinese, může být lékem na bolavou duši. Jsou to inspirativní příběhy, které dívkám připomenou, že není hanba upadnout, ale zůstat ležet. A že právě ony mohou samy v sobě objevit vlastní statečnost a jedinečnost nebo být dokonce do budoucna v něčem první!

Jindřichův Hradec v obrazech

(proslov k zahájení výstavy obrazů Pavla Vavříka – Státní Hrad a zámek v Jindřichově Hradci, sobota 13. 6. 2020)

Oko umělce má schopnost zachytit moment, který by jinak oku diváka beznadějně unikl.

Oči Pavla Vavříka zachycují zákoutí Jindřichova Hradce tak, jak by je naše oči možná nikdy ani nespatřily. Díky jeho obrazům máme možnost nahlédnout město z míst, která bychom jinak přešli možná netečně a bez povšimnutí.

Jindřicho-hradecko na obrazech Pavla Vavříka má půvab a punc jedinečnosti. Jeho obrazy mě nepřestávají uchvacovat pestrostí a škálou technik: jemné perokresby následuje uklidňující imprese akvarelů, která předjímá syté olejomalby. A ty střídá originální technika akrylu.

Výstava obrazů Pavla Vavříka, kterou dnes slavnostně zahajujeme, je už v pořadí dvanáctá.

Předcházely jí výstavy

  • v Kamenici nad Lipou
  • ve Slavonicích
  • v Milevsku
  • na Zámku Staré Hrady
  • a mnohé příležitosti právě tady, v Jindřichově Hradci.

Ten se Pavlu Vavříkovi stal osudovým městem.

Autor obrazů je nejenom umělec (malíř, ilustrátor a literát), ale především mimořádný pedagog a mentor. Troufám si říci, že Pavel Vavřík je vizionář.

Psal se rok 1997, kdy se na Gymnáziu Vítězslava Nováka zrodil seminář Dějiny umění. Pavel tehdy přišel s vizí semináře, který zájemce dovede až k maturitě. My, studenti, jsme tehdy dostali důvěru vedení školy i svého učitele a také pořádně zabrat. Pan profesor Vavřík nás totiž nešetřil. Jeho úkoly bylo radno plnit, pokyny následovat, vědomosti doplňovat a paměť cvičit.

Odměnou za to byly nejenom vědomosti a široký záběr rozhledu, ale také výpravy za uměním (mimo jiné na Kuks) a mnohé debaty a diskuse o umění, literatuře, dějinách a společnosti.

V květnu roku 1999 se na nás – první maturanty z dějin umění – přišla podívat celá škola.

Zejména učitelé exaktních oborů byli zvědavi na ty domnělé ulejváky, kteří chtěji získat maturitu z jakéhosi podezřelého předmětu.

Byl to experiment…

Šlo nám všem doslova o krk. Nebo přinejmenším o maturitní vysvědčení. Pan profesor Vavřík – nám – studentům – ale věřil. A naše společná práce tehdy dobyla pomyslný Řím: gymnázium v květnu 1999 oněmělo úžasem. Potvrdilo se totiž, že za pouhé 2 roky jsme načerpali tolik znalostí – faktických i praktických, že by nám totéž nedal ani univerzitní obor zmíněného zaměření. Ve zkoušce dospělosti s maturitním ročníkem 1999 obstál také jeho vedoucí a zmíněný seminář.

Za neuvěřitelných 23 let prošlo seminářem Dějin umění na Gymnáziu Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci na 500 studentů. (Pro pořádek dodejme, že na škole je zapsáno asi 400 studentů.) Mnoha dnešním učitelům, lékařům, právníkům, ekonomům, architektům, spisovatelům, podnikatelům i politikům dal seminář rozhled a jedinečnou možnost chápat svět a souvislosti.

Za sebe mohu potvrdit, že z Dějin umění dodnes čerpám. A těší mě, že vize Pavla Vavříka žije dál. Že seminář Dějin umění dosáhl plnoletosti a žije si svůj dospělý život.

Letošní jaro definitivně potvrdilo, že učitelství je pro budoucnost nás všech profese nenahraditelná. A právě díky učitelům, jakým je Pavel Vavřík, dává vzdělávání a vědění křídla. Doufám, že jeho dílo inspiruje mnohé další následovníky.

Přeji této výstavě mnoho okouzlených návštěvníků.

Zároveň doufám, že další výstavy budou v dohledné době následovat.

Autorovi obrazů gratuluji k úspěchu.

A jeho obrazům přeji čestná místa v mnoha soukromých sbírkách.

Vám všem, vážení přítomní, přeji příjemný estetický zážitek!

https://1url.cz/@PavelVavrik