Až to bude nejblbější…?

Dnes, 5. října 2021, by se Václav Havel dožil svých 85. narozenin. Jaká nálada dnes visí ve vzduchu? Mám dojem, že jeho nedožité půlkulatiny budí smutek, vědomí trvalé ztráty a nostalgii po časech a dobách minulých. Ti, kdo je tehdy zažili naplno, vespolek tvrdí, že atmosféru konce roku 1989 a začátku let 90. už nic nepřekoná. A možná je to právě proto, že ikonou té doby byl nenápadný Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku?

https://1url.cz/@live4ever

Co ale po uplynulých třech desetiletích schází nejvíc?

Mně osobně chybí veřejný hlas Václava Havla. Hlas člověka chybujícího, který si svých poklesků, nedostatků, přešlapů, chyb a selhání byl naplno vědom. Člověka, který byl běžným smrtelníkem a zároveň jedinečnou osobností, díky níž Česloslovensko a následně Českou republiku znal celý svět. Václav Havel se stal nekorunovaným králem občanské společnosti. Všech – i v dobách nesvobody – vnitřně svobodných lidí, kteří toužili a volali po demokracii, po slušnosti a po morálce.

A ano, absence morálky je deficit, kterým česká společnost strádá minimálně posledních už téměř 10 let, kdy hlas Václava Havla navždy odešel z veřejného prostoru. Máme sice po ruce jeho knihy – divadelní hry, korespondenci z vězení i státnické projevy ze všech koutů světa, ale čas plyne a sílu jeho hlasu vystřídaly hlasy zcela jiné. Ty, před nimiž Václav Havel varoval:

„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a rželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a nezodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“

————————————————–

Pane prezidente, naše země nevzkvétá…

Je to stav nejen posledního už víc než roku a půl, kdy světem obchází přízrak pandemie. Tato doba ukázala všechny neduhy založené v 90. letech. Už tehdy jste před před vším, čím nyní procházíme, varoval. Kořeny nynější krize jsou právě v 90. letech. A ani její dnešní aktéři nespadli z nebes, ale vyrostli za posledních 30 let.

Pane prezidente, v pátek 8. října se opět otevřou volebních místnosti. Za pár dnů bude znovu možnost a příležitost zvolit si své zástupce, kteří budou kormidlovat naši půvadnou zemičku v srdci Evropy. Znovu máme možnost vybrat si správně. Zvolit ty, které povede správný kompas. Ano, svobodné volby stále máme. Alespoň na první pohled to tak vypadá…

V létě jsem se začetla do vašich projevů z roku 1993. Je k neuvěření, jak aktuální, nadčasové a všeobecně platné jsou právě teď. Je v pravdě šokující, jak přesně jste tehdy pojmenoval problémy, jimž dnes čelíme. A naději budí ujištění, že právě NADĚJE je stav mysli, který nás může ze šlamastiky dnešní situace dostat:

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Naděje, že parlamentní volby v říjnu 2021 dopadnou líp než ty dřívější, existuje. A s nimi naděje, že se zvedne poklička z bublajícího hrnce a že vyvětráme příbytek, který se za posledních pár let proměnil v zatuchlou kobku. Přítomnost přitahuje vaše tvrzení o cestě z temnoty. I to je plné naděje:

„Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“

Je stav nejblbější právě teď?

Nikdy prý není tak zle, aby prý nemohlo být ještě hůř.

Ale v hoře Blaník se zatím stále stále nepohnula ani myš…

Chodím, tedy jsem!

Květ(nové) dny zavály do našich končin období, kterému jsme si poslední dobou zvykli říkat „rozvolňování“. Měnící se okolnosti a přibývající možnosti mě proto přivedly na myšlenku projít se krajinou svých vzpomínek.

Momenty hodné zapamatování, které mi série karantén zatím přinesla, rámuje CHŮZE. Ano, obyčejná chůze. Jsou to totiž právě cesty pěšky, díky kterým člověk nejlépe pozná město (nebo místo), kde žije. A tím pádem o trochu lépe pozná(vá) i sebe.

První město, které jsem prochodila pěšky všemi směry, byl Jindřichův Hradec. Začalo to cestami od vlakového nádraží ke škole. Okruhy cest se postupně rozšiřovaly: od gymnázia do ZUŠky, na zámek, k muzeu a k poledníku, kolem Nežárky do Husových sadů, do parku nebo až ke kostelu svatého Jakuba…

Nikdy nezapomenu na mimořádnou (a optikou dneška možná i nebezpečnou) cestu pěšky z kina Střelnice právě směrem k Jakubu a k Polívkám. Tehdy jsem nutně potřebovala rozchodit smršť emocí z filmu Leon.

https://1url.cz/@LEON

Procházka byla i tehdy tou nejlepší volbou… (Aneb jak pravil klasik: „Žádná myšlenka není tak tíživá, aby nešla rozchodit.“)

Později jsem chodívala do školy ze svého bydliště na sídlišti Vajgar. A časem vedly moje kroky stejnou cestou – opět na Gymnázium Vítězslava Nováka – zdolat pedagogickou praxi. (Vždyť už Shakespeare věděl, že život je jeviště. A že každý z nás na jeho prknech, co znamenají svět, vystřídá mnoho rolí…) Ranní opar mlhy nad Vajgarem mám od té doby v krajině svých vzpomínek navždycky.

Jindřichův Hradec se mi vepsal do srdce tak silně nejspíš právě proto, že jsem město prochodila pěšky křížem krážem a tam i nazpátek. Pěšky. Proto i dnes, když mám možnost vrátit se do města nad Nežárkou a zavítat na známá místa, projdu si je pěšky. A vždycky zase a znovu mám pocit, že právě tohle je ten nejlepší způsob, jak si Hradec naplno užít…

Jsou momenty, které zažijete pouze s chůzí. Jako třeba nedávno (opět cestou směrem k Jakubu) se mi poštěstilo letmé setkání se sokolnicí, která marně vábila zpět k sobě svoji sovu. Její opeřená svěřenkyně ale tou dobou byla poněkud jiného názoru… 😊

Dalším městem, které jsem prošla pěšky všemi myslitelnými směry, je Praha. A také rodný Pelhřimov, Jihlava, Klatovy, Sušice, České Budějovice nebo Vrchlabí… Následovaly Erlangen, Norimberk, Mnichov, Berlín, Londýn, Paříž, Vídeň, Řím, Lisabon, Brusel, Barcelona nebo Ljubljana… Ale o nich až někdy příště! 😉

Doba zkratkov(it)á

Veřejný prostor minulosti obývalo mnoho zkratek. Některé přežily dodnes, jiné z jazyka postupně vymizely, jak zanikaly organizace a nositelé jejich významu. Dodnes známe třeba ČEDOK, zatímco pozůstatky minulosti v podobě OÚNZ, OPBH, SRPŠ nebo ROH spí kdesi v hlubinách kolektivní paměti, nebo žijí nanejvýš v učebnicích dějepisu. Jsou ale zkratky, které byly, jsou a budou, doufejme, existovat dál.

Jednou z nich je MDŽ – Mezinárodní den žen. Za socialismu tento svátek utrpěl na cti. Mnozí si vybaví karafiáty jakožto na sklonku zimy jedinou dostupnou květinu, bonboniéru, chlebíčky a zejména pochybné podnikové oslavy…

Datum 8. března připomíná rok 1908, kdy v New Yorku stávkovaly švadleny za zvýšení platů. Od té doby ženské hnutí dosáhlo úspěchů, o jakém se ženám na počátku 20. století mohlo zdát jen v těch nejodvážnějších snech.

Dnes MDŽ slavíme jako připomínku rovnoprávného postavení žen a mužů ve společnosti. Za tímto svátkem je především nadčasová myšlenka, že v moderní společnosti jsou si ženy a muži rovni v právech, povinnostech a v příležitostech. To se týká také přístupu dívek a žen ke vzdělání, zacházení s dívkami na školách všech stupňů a v neposlední řadě svobody žen rozhodovat o svém životě po svém – podle vlastního uvážení, plánů a záměrů.

Co si pod zkratkou MDŽ vybaví každý z nás? Máte nějakou konkrétní vzpomínku spojenou s MDŽ? Zkusme se zamyslet, co lze z této zkratky vykouzlit dnes. Zkusme zkratce vdechnout nový život a s myšlenkou na její původní význam jí dát jiný rozměr. Popustíte uzdu své fantazie…?

MDŽ si optikou dnešní situace modeluji na krátné motivační věty. I když tento nápad s myšlenkou MDŽ zdánlivě nesouvisí, napadají mě různé variace: Můj Domov Žije. Miluji Dar Života. Máme Doma Živo… Zní laskavěji a lépe, než věta Spolu to zvládneme, která se už po pouhém roce života zdá ztracena v nepředvídatelnosti a poněkud znavena životem…?

Dobrozvyk

😁

Začátek ledna tradičně trávím se svým starým…

❣

DIÁŘE, SEŠITY a ZÁPISNÍKY a psaní rukou, to je moje. Letos zkouším nové kousky od Tchiboa Papelote – papírnictví pro 21. století.

🙋‍♀️

Roku 2020 jsem nesmírně vděčná, že mě mnoho naučil… Taky NEPLÁNOVAT!

Hrozilo totiž, že právě tohle se nenaučím nikdy nebo že se ve vlastních plánech (dřív nebo později) sama utopím.

❤

A ejhle! Po roce je všechno jinak…

Zatímco do nového diáře přepisuji to, co už jsem s čistou myslí naplánovala před rokem, další napevno dané termíny přidávám opatrně a s vědomím, že všechno může být jinak…

A že je třeba (na)učit se pokorně přijmout proměnlivost naší pozemské reality.

🎯

Nicméně, show must go on!

👉

Jarní prázdniny na horách?

👉

Autorská čtení?

👉

Beseda v novém komunitním centru v Chuchli?

👉

Zahradní slavnost ve škole?

👉

Besedy se školáky a studenty?

🙏

Doufám, že letošní rok bude předvídatelnější než jeho předchůdce…

🥂

A zároveň si slibuji, že NEPLÁNOVAT zavedu jako svůj nový DOBROZVYK

Nový rok

🙋‍♀️

Jak na Nový rok, tak (prý) po celý rok, praví pranostika.

Mnozí si na 1. lednu dávají záležet víc než na dnech jiných. Dodržujeme ale navyklé tradice jen ze zvyku, nebo z přesvědčení?

🥂
❤

Nedokážu si představit Nový rok a začátek nového letopočtu bez tradiční čočky, bez přípitku  a hlavně bez  svých nejbližších…

Bilancování a hodnocení uplynulého roku záměrně nechávám na začátek ledna. To, co mohlo být jinak, se stalo LONI, a proto zavření pomyslných dveří je nejlepší udělat právě teď. Začínám nový diář, který voní očekáváním a jistotou, že to nejlepší v životě nelze naplánovat. Je příhodné jít naproti novým záměrům a udělat jim v životě prostor…

Letošní první lednový den je jiný než mnoho jeho předchůdců. Poprvé jsme byli touto dobou doma (ano, všechno je jednou poprvé!) a bez nutnosti plánovat a organizovat, co kdy/jak/s kým (ne)bude.

Novoroční cesty nás zavedly do městečka pod Brdy – Mníšek pod Brdy.

Tam je stále znovu možné najít tak trochu jiný svět…

Skalka Mníšek pod Brdy je poutní místo, které svou přívětivou energií zve k zastavení a k dalším návratům. Když na Skalce – na brdském hřebenu – ještě stával zájezdní hostinec, jezdíval tam nacházet klid a tvořit mistr slova Vladislav Vančura.

Ve městečku je kavárna Malý mnich cafe, kde se až do 15. ledna 2021 potkáte s poeticky zasněnými obrázky svého dětství, které štětcem zachytil Jiří Trnka.

A ano, myšlenky na nové projekty už se díky dnešku už hlásí o slovo…

Happy new a #pf2021

🥂

Adventní cesta

Končí ADVENT, doba čekání a úklidu v sobě a až tam, ve vlastním nitru.

Advent je cesta i cíl zároveň, období hledání (a v ideálním případě také nacházení) klidu a odpovědí na mnohé otázky…

❤

Temnota nejdelší noci roku je za námi a zimní Slunovrat (ten letošní v souvislostech a s okolnostmi doslova fatálními) přináší nejen světlo (byť je ho víc zatím jen neznatelně), ale také naději na nový začátek

Čím dál více si uvědomuji hloubku adventního čekání. Dny jsou jako útržky pohyblivých svátků. Některé se vydařily podle představ a očekávání, jiné se vydaly vlastními směry. Mnohých zvyků a očekávání, které se přežily, je dobré se vzdát, aby mohlo začít něco nového.

🙋‍♀️

Dnes platí mnohonásobně, že na každém konci je hezké to, že něco nového začíná…

🎄

Jsou tu Vánoce!

🪐

(Zas po roce jsou Vánoce…)

Čas, kdy nikdo z nás nemusí se bát.

❣

Poklidné plynutí svátečními chvílemi…

9 let

Na neděli 18. prosince 2011 si vzpomínám naprosto přesně. V příjemně pomalém advením odpoledni jsem doma dodělávala vánoční cukroví, když Český rozhlas – Radiožurnál přinesl smutnou zprávu o odchodu Václava Havla na věčnost…

🖤

Dny, které následovaly, byly jako z jiného světa. Tolik vlídnosti mezi lidmi nepamatuju. Všechno kolem bylo tehdy poprvé. Mnohým tyto dny prý připomínaly atmosféru konce roku 1989. (V listopadu roku ’89 jsem bylo dítě daleko od Prahy a atmosféru těch mlhavých dnů, kdy pukaly ledy, si lze jen zpětně představovat a atmosféru matně tušit ze vzpomínek jiných…)

Když jsme o pár dnů později – v prosinci 2011 – stála u Betlémská kaple na Betlémském náměstí v pomalu se vinoucím zástupu k Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, zdálo se, že na každém konci opravdu může něco nového začínat. Kromě smutku mrazivým prosincovým vzduchem prostupovala naděje, že všechno má nějaký smysl – bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne.

❤

Strážníci městské policie tehdy přivezli čekajícím várnici s horkým čajem, promrzlí lidé si navzájem kupovali svařák nebo horkou čokoládu v Choco Café a půjčovali si rukavice… V kostele bylo ale posvátné ticho, až bylo ve zšeřelém prostoru málem slyšet plápolání svíček…

🌟

Kdo ví, jestli se kdy ještě zopakují ty letmé záblesky solidarity, úcty, míru a klidu i mezi lidmi, kteří spolu jinak nemají společného vůbec nic než jen myšlenku a pochopení beze slov? VÁCLAV HAVEL chybí už 9 let.

🖤

Co byste, pane prezidente, asi řekl na současnou situaci?

Naše země bohužel nevzkvétá…!

#vaclavhavel

Příběh pomůže

„Člověk musí mít odvahu třeba se trochu lišit. Musí hledat sám sebe. Sami sebe potkáme jen ve vyhrocených chvílích. Na to se pak nezapomíná a z toho se dál žije. Autenticky.“

„Člověk k sobě samému může dojít pouze vlastní cestou.“

„Bez hloubky člověk nikdy nemůže být u sebe samého. A jestli má mít život cenu, musí vyvěrat z vlastního pramene.“ Anna Hogenová

Začátkem letošního roku díky setkání se Spiralis http://www.spiralis-os.cz/ přišel nápad propojit knihu První-statečné-jedinečné s publikem, kterému budou příběhy skutečných žen přínosem. Tak se zrodil projekt Příběh pomáhá.

Na jaře 2020 jsem prošla akademií Komunity jsme MY od Spiralis, kde jsem prošla sérií vzdělávacích a seberozvojových seminářů a moje záměry dostaly konkrétní podobu. Do plánů v březnu ale skočila korona krize, takže vše se v jarním rozpuku (po)zastavilo a zpomalilo.

Před prázdninami, když už to bylo s ohledem na okolnosti možné, jsem podnikla první poznávací výpravu tam, kde chci projekt uvést v život. Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče v Hodkovičkách je ono Místo „M“. Za zdmi opraveného domu na kraji lesa by člověk čekal spíše restauraci nebo zájezdní hostinec, který tam kdysi skutečně býval. Nachází se tam ale cílová skupina mého záměru. Jsou to dívky do 18 let, které ohrožuje rodinná nebo sociální situace. Dala jsem si za cíl tyto dívky a mladé ženy, k nimž patří také nezletilé maminky, prostřednictvím příběhů z knihy První-statečné-jedinečné motivovat, aby nabraly sílu a druhý dech a šly do budoucna naproti svému lepšímu životu.

Úvodní setkání bylo skvělé! Po celou dobu jsem byla pod drobnohledem asi deseti párů očí, které mi svůj zájem nedaly zadarmo. Na oplátku ale odpovídaly na moje otázky, přemýšlely a některé nahlas uvažovaly, jak abstraktním pojmům „statečnost“ a „jedinečnost“, kdo je (nebo může být) vzor (a proč?), co znamená být vzorem pro někoho jiného, co pro to chtějí a mohou udělat nebo jakých lidských vlastností si cení…

Proč to všechno dělám?

  • Do projektu dávám kus sebe – svůj příběh;
  • Mám před dívkami v Hodkovičkách časový náskok (pár let k dobru) a možná i cestou nasbírané zkušenosti, které dočasným obyvatelkám Místa M mohou být nápomocné…
  • Pozitivní a následování-hodné příběhy žen z knihy budou klientkám ústavu zdrojem motivace a vzbudí u nich zdravou touhu vymanit se ze své situace a napnout síly ke změně;
  • Mnoho dívek, které se v ústavu ocitnou, čelí (nebo v minulosti čelilo) různým formám manipulace – v rodině a přímo ze strany nejbližších. Ta je skrytý zabiják, málo se o tomto destruktivním způsobu komunikace mluví a je třeba Pandořinu skříňku otevřít!
  • Lékař léčí, příroda a příběhy uzdravují – dívkám připomenou, že není hanba upadnout, ale zůstat ležet a že právě ony mohou samy v sobě objevit vlastní statečnost a jedinečnost nebo být dokonce do budoucna v něčem první… Proč? Protože nic není nemožné!

Když člověk plánuje…

Vymyslela jsem si záměru fáze: nejdříve tři setkání se mnou, abych mohla s uzavřenou skupinkou klientek DÚ pracovat a jít více do hloubky.

Dalším krokem budou setkání s žijícími ženami, které (ony samy a jejich životní příběhy) mohou být zdroj inspirace a motivace. Na úvod této části jsem domluvila účast dvou jedinečných žen z nedalekého okolí, z nichž jedna bude vyprávět o Věře Čáslavské, s níž ji pojilo blízké přátelství. Na seznamu hostů (hostek?) je jedno jméno lepší než druhé.

Na závěr chci všechna setkání vyhodnotit a nabídnout případným zájemkyním mentoring nebo sdílení. Také jsem zauvažovala o rozšíření projektu na další pracoviště obdobného typu.

Jenže…!

S koncem prázdnin se situace opět začala komplikovat. Než jsem mohla v polovině a pak na konci září uskutečnit úvodní setkání zamýšleného prvního bloku, vrátil se korona chaos. Další termín jsem v DÚ domluvila na středu 14. 10., kdy se opětovně uzavřely školy a republika pod rouškou „opatření“ vstoupila do lockdown režimu podruhé…

Teď je konec listopadu a zatím nelze plánovat vůbec nic, natož domlouvat konkrétní termíny. Jsou chvíle, kdy mě z toho všeho kolem přepadá tíseň. Převažuje ale mírný optimismus (v rámci možností), že můj záměr není okolnostmi omezen a že jeho čas přijde v tu pravou chvíli. A to se stane!

„Nenechte svou minulost určovat, kým jste dnes. Pokud to dovolíte, prožijete celý život jako její oběť. Máte v sobě životní sílu, která čeká, aby vyrazila z podloží minulosti. Důvěřujte této síle obnovy. Uctivě se pokloňte své minulosti a prohlaste: ,Od této chvíle jsem se rozhodl/a být šťastnější.´“ Haemin Sunim (učitel zen-buddhismu)

17. tysdopad

Výročí 17. listopadu slavívám poklidně a s veškerou vážností. Nejde totiž pouze o připomenutí 17. listopadu 1989, ale o události starší – ty z roku 1939: https://1url.cz/@17.listopad1939

Letošní 31. výročí událostí roku 1989 je ale jiné než ta předchozí. Je zejména významně jiné než to loňské – kulaté 30. výročí. Ani jsme si nevšimli, že svoboda, kterou jsme si navykli považovat za samozřejmost, se nenápadně vytrácí, že mizí, co považujeme za běžné…

Rok 2020 je jiný a lidstvo jako celek prochází dosud nepoznannou zkouškou. Jsou ale všechna nařízení, která jejich autoři nazývají jako „opatření“, skutečně ku prospěchu věci? Nejsou to spíše drobné krůčky k úplnému opanování soukromí nás všech? Přemýšlejme nad tím, co jsme si ještě začátkem roku 2020 nedokázali ani představit a co nám postupně polyká běžný život…

Kudy povede cesta k normálu? A chceme „cestu zpět“ v rámci hesla „společně to zvládneme“ skutečně absolvovat?

Jisté je, že svět, jak jsme ho znali do jara 2020, mizí jako krajina fantazie Nekonečného příběhu. Jaký bude nový svět, který se rýsuje za zavřenými dveřmi našich domovů? Ubráníme svobodu vlastní a podaří se nám zachovat svobodu slova? Jaký svět a život chceme žít po této zkušenosti?

Srovnání výročí 2019 a 2020 najdete v dokumentu Stopaři Václava Havla: https://1url.cz/@StopariVaclavaHavla

Za Miladou…

Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině, který končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes:

„Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“

Datum 27. června 1950, kdy byla popravena Milada Horáková a další odsouzení z prvního velkého politického procesu, který zinscenovala komunistická moc v tehdejším Československu, si příhodně připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Kulaté 70. výročí vraždy Milady Horákové připadlo v roce 2020 na slunnou sobotu…

Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlosti té doby. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Kdokoli chtěl, mohl se k uctění památky doktorky Horákové připojit. Vzpomínky a svíce za Miladu plály třeba za okny domovů. Všechny zúčastněné napříč republikou spojovala společná myšlenka a vědomí toho, že stále stojí bojovat za svobodu, která není zadarmo. Památka statečnosti Milady Horákové je stále živá a její korespondence připomíná, že zájem o věci veřejné a o veškeré dění je povinnost každého z nás.

V pondělí 29. června 2020 – 2 dny po 70. výročí – jsem shodou okolností měla být právě v budově Vrchního soudu v Praze, kde Milada Horáková zemřela. Ačkoli jsem věděla, kam jdu a jednání u soudu bylo naplnánováno několik týdnů předem, naplno jsem si synchronicitu 70. výročí Miladiny smrti a místa, kde se vražda odehrála, uvědomila až tam. Vrchní soud v Praze a celý justiční areál dnes tvoří dominantu Náměstí Hrdinů a od roku 1992 je dokonce nemovitou kulturní památkou. Ačkoli hlavní sál, kde se v 50. letech konaly zmíněné politické procesy, prošel rekonstrukcí a vyhlíží o poznání přívětivěji než na dobových fotografiích, jistá tíseň je ve zdech budov nedaleko Pankráce přítomna stále. Naplno si ji uvědomíte, pokud vás okolnosti do těchto míst zavedou. A až budete podcházet magistrálu, nehezkou dopravní jizvu v centru stověžaté matičky Prahy, zastavte se na chvilku u pomníku Milady Horákové a věnujte jí pár minut svého času. Její osud si zaslouží vzpomínku nejen ve výročních předprázdninových dnech…