Františka – Milada – Dagmar

Závěr školního roku – 27. a 30. červen, kdy se děti radují z vysvědčení nebo alespoň ze začátku prázdnin, spojuje osudy tří žen. Dvě z nich za své názory, postoje a životní přesvědčení dokonce položily život. Jsou to Františka Plamínková, Milada Horáková a s nimi také Dagmar Burešová. Všechny do jedné byly v mnohém první a bez výhrad statečné. Jejich životy zároveň propojuje společné téma: SPRAVEDLNOST…
Jak spolu jejich osudy souvisí? Náhod a propojení v nich najdeme mnoho.

Františka Plamínková se vzdala svého soukromého života a dokonce vlastní rodiny i mateřství, aby mohla pomáhat ženám, které ve své mateřské roli zakoušely nerovné postavení, nesnáze a mnoho nevýhod. Jaký by byl život nás, dnešních žen, nebýt úsilí té, na kterou se málem zapomnělo? Velmi ji trápil celibát učitelek, toužila vykonávat svoji profesi bez omezení. Zákon ale stanovil, že učitelskou profesi může žena vykonávat pouze za svobodna a nezadaná. Jakmile by žila v partnerském svazku nebo se dokonce vdala, musela se své profese vzdát. Mělo se za to, že žena nedokáže skloubit profesi s rolemi manželky a matky a ještě pečovat o domácnost. A brala by prý práci a možnost příjmu ženám (učitelkám) svobodným. Paradoxem této situace zůstává fakt, že pro muže tato omezení nikdy neplatila. Muž se mohl věnovat profesi učitele bez ohledu na stav svého soukromí. Její úsilí bylo korunováno úspěchem: v roce 1919 se dočkala zrušení celibátu učitelek a zavedení všeobecného volebního práva žen. Její cesta od profese učitelky a novinářky vedla do politiky, v roce 1925 byla zvolena senátorkou. Kromě jiného pracovala na reformě rodinného práva a požadovala rovnoprávnost obou rodičů při výchově dětí a zrušení podřízeného postavení ženy v rodině. Její blízkou spolupracovnicí byla právnička Milada Horáková (tehdy ještě Králová). Když v roce 1937 napsala Františka dopis Hitlerovi, vyčetla mu lživé výroky o prezidentu Benešovi a označila ho za diktátora a za války navíc organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, podepsala si ortel vlastní smrti. Za heydrichiády byla zatčena a vězněna na Pankráci a v Terezíně. Její život skončil 30. června 1942 – bez soudu a rukou těch, kterým byla nepohodlná…

Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes: „Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“ Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině. Končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“ Datum 27. června 1950 si připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlost 50. let. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Všechny, které letos – napříč republikou – spojila společná pietní chvíle, pociťují, že hájit svobodu je stále nutnost. Památka statečnosti Milady Horákové žije dál. A její dopisy připomínají, že zájem o veškeré dění je povinnost každého z nás.

Dagmar Burešová byla advokátka, specializovala se na pracovní právo. Během normalizace zastupovala hlavně disidenty, které pronásledoval totalitní režim. Byl mezi nimi (krom jiných) spisovatel Milan Kundera, novinář Ivan Medek nebo Karel Kyncl. Jejím nejznámějším případem je ale zastupování rodiny Jana Palacha proti komunistickému poslanci Vilému Novému, který pronášel a publikoval lživé teorie o smrti mladého studenta. Touha bojovat za pravdu a spravedlnost byla pro Dagmar Burešovou i tehdy silnější než strach. Jako advokátka se řídila svým životním heslem: „Zbabělost by měla být trestná.“ Po pádu komunistického režimu se Dagmar Burešová stala první ministryní spravedlnosti Československa. Post ministryně jí umožnil iniciovat vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Příběh Dagmar Burešové skončil rovněž 30. června roku 2018.

Příběhy Františky, Milady a Dagmar najdete v knize První-statečné-jedinečné.
https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne

Eliška a Bugattka

„Člověk se má vždycky umět na něco těšit.“

 

Alžběta Pospíšilová se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci do početné rodiny zámečnického mistra, měla dalších 7 sourozenců. Už od dětství tíhla k cizím jazykům, které se pilně učila. Její sen bylo cestování. Hovořila plynně německy, anglicky, francouzsky a italsky. Byla nadaná, odvážná a navíc společenská. Ještě v Olomouci se poznala s Emmou Destinnovou, později v Brně se učila hrát na klavír u Leoše Janáčka, v Praze se přátelila s Jaroslavem Seifertem.

Pokračovat ve čtení „Eliška a Bugattka“

O královně s raketou

„Nikdy jsem neměla možnost mít děti, ale teď jsem rodič.“

 

Martina Šubertová se narodila 18. října 1956 v Řevnicích u Prahy. Její rodiče se rozvedli, když byly Martině tři roky. Maminka Jana se v roce 1962 provdala za Miroslava Navrátila, který se stal Martininým prvním tenisovým trenérem. Po svém nevlastním otci dostala příjmení, které nosí dodnes.

Pokračovat ve čtení „O královně s raketou“

Komteska na koni

„Nikdy před tím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit!“

 

Marie Immaculata Brandis, domácím jménem Lata, a její dvojče Kristina se narodily ještě za časů mocnářství na zámku Úmonín u Kutné Hory. Když jim byly dva roky, rodina se přestěhovala na zámek v Řitce u Prahy. Kromě dvojčete měla Lata ještě 7 dalších sourozenců. Děti měly přísnou aristokratickou výchovu, jak bylo tehdy zvykem. Komtesky, jak se jim říkalo, se učily francouzky, vybranému chování, už od osmi let také jízdě s bryčkou a na koni. A nejlepší jezdkyně byla odmala Lata. Traduje se, že nejraději poslouchala příběhy o prastrýci Oktaviánu Kinském, nedostižném dostihovém jezdci a jednom ze zakladatelů Velké pardubické. V jezdectví ji už od dětství podporoval otec. Hrabě Brandis v mládí sloužil u husarů, a tak měl v Řitce malý chov koní a svá talentovaná dvojčata vodil na dostihy do Velké Chuchle.

Pokračovat ve čtení „Komteska na koni“

Zrození malířky

„Sbohem. Já jsem malíř smutnej.“

 

Ačkoli se Marie Čermínová narodila v pražské čtvrti Smíchov, většinu života prožila v Paříži. Marie, která si nechávala říkat domácky Manka, pocházela z rodiny poštovního pomocníka, a i když kromě obou rodičů měla ještě starší sestru, vždy prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá. V šestnácti letech odešla z domova a živila se na Žižkově výrobou mýdla jako dělnice. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze dekorativní malbu, po třech letech studia předčasně ukončila.

Pokračovat ve čtení „Zrození malířky“

Paní Meda slaví

„Když chceš, můžeš.“

 

Život Marie Sokolové je přímo námět pro filmaře z Hollywoodu. Meda (z německého slova Mädchen – děvče, odtud Medi a později Meda), jak jí v dětstvé oslovovala maminka, se narodila 8. září 1919 v rodině sládka zámeckého pivovaru ve středočeských Zákupech. Rodina se často stěhovala. Meda chtěla studovat obchodní akademii, ale přísný otec ji proti její vůli poslal do rodinné školy v Praze, kde Meda bydlela u tetičky. Odchod do Prahy Medu osamostatnil a objevila tanec. Když jí bylo 18 let, začala tančit tehdy populární tanec tingl-tangl ve velké operetě v Kotvě a tanci zcela propadla.

Pokračovat ve čtení „Paní Meda slaví“

O statkářce z Hrádečku

„Nekomplikuj věci nadbytečným myšlením.“

 

Olga Šplíchalová se narodila 11. července 1933 na pražském Žižkově do chudé dělnické rodiny. Ve své dospělosti často vzpomínala, že žižkovské děti záviděly těm z Karlína, že si mohou hrát s krysami, kterých bylo kousek od Vltavy požehnaně, kdežto děti na žižkovském kopci neměly na hraní mnohdy ani ty krysy.

Pokračovat ve čtení „O statkářce z Hrádečku“