Závěr školního roku – 27. a 30. červen, kdy se děti radují z vysvědčení nebo alespoň ze začátku prázdnin, spojuje osudy tří žen. Dvě z nich za své názory, postoje a životní přesvědčení dokonce položily život. Jsou to Františka Plamínková, Milada Horáková a s nimi také Dagmar Burešová. Všechny do jedné byly v mnohém první a bez výhrad statečné. Jejich životy zároveň propojuje společné téma: SPRAVEDLNOST…
Jak spolu jejich osudy souvisí? Náhod a propojení v nich najdeme mnoho.
Františka Plamínková se vzdala svého soukromého života a dokonce vlastní rodiny i mateřství, aby mohla pomáhat ženám, které ve své mateřské roli zakoušely nerovné postavení, nesnáze a mnoho nevýhod. Jaký by byl život nás, dnešních žen, nebýt úsilí té, na kterou se málem zapomnělo? Velmi ji trápil celibát učitelek, toužila vykonávat svoji profesi bez omezení. Zákon ale stanovil, že učitelskou profesi může žena vykonávat pouze za svobodna a nezadaná. Jakmile by žila v partnerském svazku nebo se dokonce vdala, musela se své profese vzdát. Mělo se za to, že žena nedokáže skloubit profesi s rolemi manželky a matky a ještě pečovat o domácnost. A brala by prý práci a možnost příjmu ženám (učitelkám) svobodným. Paradoxem této situace zůstává fakt, že pro muže tato omezení nikdy neplatila. Muž se mohl věnovat profesi učitele bez ohledu na stav svého soukromí. Její úsilí bylo korunováno úspěchem: v roce 1919 se dočkala zrušení celibátu učitelek a zavedení všeobecného volebního práva žen. Její cesta od profese učitelky a novinářky vedla do politiky, v roce 1925 byla zvolena senátorkou. Kromě jiného pracovala na reformě rodinného práva a požadovala rovnoprávnost obou rodičů při výchově dětí a zrušení podřízeného postavení ženy v rodině. Její blízkou spolupracovnicí byla právnička Milada Horáková (tehdy ještě Králová). Když v roce 1937 napsala Františka dopis Hitlerovi, vyčetla mu lživé výroky o prezidentu Benešovi a označila ho za diktátora a za války navíc organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, podepsala si ortel vlastní smrti. Za heydrichiády byla zatčena a vězněna na Pankráci a v Terezíně. Její život skončil 30. června 1942 – bez soudu a rukou těch, kterým byla nepohodlná…
Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes: „Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“ Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině. Končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“ Datum 27. června 1950 si připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlost 50. let. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Všechny, které letos – napříč republikou – spojila společná pietní chvíle, pociťují, že hájit svobodu je stále nutnost. Památka statečnosti Milady Horákové žije dál. A její dopisy připomínají, že zájem o veškeré dění je povinnost každého z nás.
Dagmar Burešová byla advokátka, specializovala se na pracovní právo. Během normalizace zastupovala hlavně disidenty, které pronásledoval totalitní režim. Byl mezi nimi (krom jiných) spisovatel Milan Kundera, novinář Ivan Medek nebo Karel Kyncl. Jejím nejznámějším případem je ale zastupování rodiny Jana Palacha proti komunistickému poslanci Vilému Novému, který pronášel a publikoval lživé teorie o smrti mladého studenta. Touha bojovat za pravdu a spravedlnost byla pro Dagmar Burešovou i tehdy silnější než strach. Jako advokátka se řídila svým životním heslem: „Zbabělost by měla být trestná.“ Po pádu komunistického režimu se Dagmar Burešová stala první ministryní spravedlnosti Československa. Post ministryně jí umožnil iniciovat vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Příběh Dagmar Burešové skončil rovněž 30. června roku 2018.
Příběhy Františky, Milady a Dagmar najdete v knize První-statečné-jedinečné.
https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne
