Dnes, 5. října 2021, by se Václav Havel dožil svých 85. narozenin. Jaká nálada dnes visí ve vzduchu? Mám dojem, že jeho nedožité půlkulatiny budí smutek, vědomí trvalé ztráty a nostalgii po časech a dobách minulých. Ti, kdo je tehdy zažili naplno, vespolek tvrdí, že atmosféru konce roku 1989 a začátku let 90. už nic nepřekoná. A možná je to právě proto, že ikonou té doby byl nenápadný Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku?
Co ale po uplynulých třech desetiletích schází nejvíc?
Mně osobně chybí veřejný hlas Václava Havla. Hlas člověka chybujícího, který si svých poklesků, nedostatků, přešlapů, chyb a selhání byl naplno vědom. Člověka, který byl běžným smrtelníkem a zároveň jedinečnou osobností, díky níž Česloslovensko a následně Českou republiku znal celý svět. Václav Havel se stal nekorunovaným králem občanské společnosti. Všech – i v dobách nesvobody – vnitřně svobodných lidí, kteří toužili a volali po demokracii, po slušnosti a po morálce.
A ano, absence morálky je deficit, kterým česká společnost strádá minimálně posledních už téměř 10 let, kdy hlas Václava Havla navždy odešel z veřejného prostoru. Máme sice po ruce jeho knihy – divadelní hry, korespondenci z vězení i státnické projevy ze všech koutů světa, ale čas plyne a sílu jeho hlasu vystřídaly hlasy zcela jiné. Ty, před nimiž Václav Havel varoval:
„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a rželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a nezodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“
————————————————–
Pane prezidente, naše země nevzkvétá…
Je to stav nejen posledního už víc než roku a půl, kdy světem obchází přízrak pandemie. Tato doba ukázala všechny neduhy založené v 90. letech. Už tehdy jste před před vším, čím nyní procházíme, varoval. Kořeny nynější krize jsou právě v 90. letech. A ani její dnešní aktéři nespadli z nebes, ale vyrostli za posledních 30 let.
Pane prezidente, v pátek 8. října se opět otevřou volebních místnosti. Za pár dnů bude znovu možnost a příležitost zvolit si své zástupce, kteří budou kormidlovat naši půvadnou zemičku v srdci Evropy. Znovu máme možnost vybrat si správně. Zvolit ty, které povede správný kompas. Ano, svobodné volby stále máme. Alespoň na první pohled to tak vypadá…
V létě jsem se začetla do vašich projevů z roku 1993. Je k neuvěření, jak aktuální, nadčasové a všeobecně platné jsou právě teď. Je v pravdě šokující, jak přesně jste tehdy pojmenoval problémy, jimž dnes čelíme. A naději budí ujištění, že právě NADĚJE je stav mysli, který nás může ze šlamastiky dnešní situace dostat:
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Naděje, že parlamentní volby v říjnu 2021 dopadnou líp než ty dřívější, existuje. A s nimi naděje, že se zvedne poklička z bublajícího hrnce a že vyvětráme příbytek, který se za posledních pár let proměnil v zatuchlou kobku. Přítomnost přitahuje vaše tvrzení o cestě z temnoty. I to je plné naděje:
„Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“
Je stav nejblbější právě teď?
Nikdy prý není tak zle, aby prý nemohlo být ještě hůř.
Ale v hoře Blaník se zatím stále stále nepohnula ani myš…
