Rubrika: Žen proměny

Závěr školního roku – 27. a 30. červen, kdy se děti radují z vysvědčení nebo alespoň ze začátku prázdnin, spojuje osudy tří žen. Dvě z nich za své názory, postoje a životní přesvědčení dokonce položily život. Jsou to Františka Plamínková, Milada Horáková a s nimi také Dagmar Burešová. Všechny do jedné byly v mnohém první a bez výhrad statečné. Jejich životy zároveň propojuje společné téma: SPRAVEDLNOST…
Jak spolu jejich osudy souvisí? Náhod a propojení v nich najdeme mnoho.

Františka Plamínková se vzdala svého soukromého života a dokonce vlastní rodiny i mateřství, aby mohla pomáhat ženám, které ve své mateřské roli zakoušely nerovné postavení, nesnáze a mnoho nevýhod. Jaký by byl život nás, dnešních žen, nebýt úsilí té, na kterou se málem zapomnělo? Velmi ji trápil celibát učitelek, toužila vykonávat svoji profesi bez omezení. Zákon ale stanovil, že učitelskou profesi může žena vykonávat pouze za svobodna a nezadaná. Jakmile by žila v partnerském svazku nebo se dokonce vdala, musela se své profese vzdát. Mělo se za to, že žena nedokáže skloubit profesi s rolemi manželky a matky a ještě pečovat o domácnost. A brala by prý práci a možnost příjmu ženám (učitelkám) svobodným. Paradoxem této situace zůstává fakt, že pro muže tato omezení nikdy neplatila. Muž se mohl věnovat profesi učitele bez ohledu na stav svého soukromí. Její úsilí bylo korunováno úspěchem: v roce 1919 se dočkala zrušení celibátu učitelek a zavedení všeobecného volebního práva žen. Její cesta od profese učitelky a novinářky vedla do politiky, v roce 1925 byla zvolena senátorkou. Kromě jiného pracovala na reformě rodinného práva a požadovala rovnoprávnost obou rodičů při výchově dětí a zrušení podřízeného postavení ženy v rodině. Její blízkou spolupracovnicí byla právnička Milada Horáková (tehdy ještě Králová). Když v roce 1937 napsala Františka dopis Hitlerovi, vyčetla mu lživé výroky o prezidentu Benešovi a označila ho za diktátora a za války navíc organizovala pomoc válečným uprchlíkům a odbojářům, podepsala si ortel vlastní smrti. Za heydrichiády byla zatčena a vězněna na Pankráci a v Terezíně. Její život skončil 30. června 1942 – bez soudu a rukou těch, kterým byla nepohodlná…

Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes: „Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“ Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině. Končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“ Datum 27. června 1950 si připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlost 50. let. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Všechny, které letos – napříč republikou – spojila společná pietní chvíle, pociťují, že hájit svobodu je stále nutnost. Památka statečnosti Milady Horákové žije dál. A její dopisy připomínají, že zájem o veškeré dění je povinnost každého z nás.

Dagmar Burešová byla advokátka, specializovala se na pracovní právo. Během normalizace zastupovala hlavně disidenty, které pronásledoval totalitní režim. Byl mezi nimi (krom jiných) spisovatel Milan Kundera, novinář Ivan Medek nebo Karel Kyncl. Jejím nejznámějším případem je ale zastupování rodiny Jana Palacha proti komunistickému poslanci Vilému Novému, který pronášel a publikoval lživé teorie o smrti mladého studenta. Touha bojovat za pravdu a spravedlnost byla pro Dagmar Burešovou i tehdy silnější než strach. Jako advokátka se řídila svým životním heslem: „Zbabělost by měla být trestná.“ Po pádu komunistického režimu se Dagmar Burešová stala první ministryní spravedlnosti Československa. Post ministryně jí umožnil iniciovat vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Příběh Dagmar Burešové skončil rovněž 30. června roku 2018.

Příběhy Františky, Milady a Dagmar najdete v knize První-statečné-jedinečné.
https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne

Když jsem před nedávnem sledovala televizní minisérii Božena, uvědomila jsem si, kolik má osobnost Boženy Němcové společného s Emou Destinnovou. Božská Ema, operní pěvkyně světového věhlasu, jejíž osudovou životní láskou se stala Jindřichovu Hradci blízká Stráž nad Nežárkou, se do příběhu nejznámější české spisovatelky vkrádá téměř neustále.

Božena Němcová na své okolí působila jako svobodomyslná žena s těžkým osudem. Tím, co vytvořila a čím žila, vyvolávala bázeň a zároveň inspirovala své blízké i vzdálenější okolí, budila obdiv i pohoršení, soustrast i závist…

Ema Destinnová se stala operní legendou ještě za svého života. Ani úspěch za oceánem jí ale nezajistil uznání, štěstí a spokojenost v rodné zemi, kam se tak ráda vracívala a kde vždy toužila uspět. V závěru života žila osaměle a stranou dění na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou a toužila po rodinném životě. Na ten jí ale během její zářné kariéry operní divy – dílem osudu i náhody – nezbýval čas. Božská Ema nakonec zemřela opuštěná a téměř v zapomění. Teprve po jejím odchodu na věčnost si národ uvědomil, jaký poklad v Emě Destinnové ztratil. Její poslední cesta vedla na vyšehradský Slavín, kde božská Ema odpočívá v té nejlepší společnosti…

A co že měly tyto dvě velmi odlišné umělkyně společného? V čem spočívá jejich podobnost? 

Ačkoliv osud Boženy Němcové s životním příběhem spolu na první pohled nesouvisí a nebylo jim ani dopřáno potkat se spolu v téže době, je bez debat, že obě ženy zemřely ve věku, který (tehdy ani dnes) nelze považovat za pokročilý. (Pro úplnost je třeba dodat, že Boženě Němcové bylo necelých 42 let, Ema Destinnová zemřela ve věku 51 let.)

Obě umělkyně milovaly svoji rodnou zemi a toužily prospět národu. A ani jedna z nich se za života nedočkala ocenění, vděku a ani patřičného uznání. Obě tyto ženy byly za originalitu a jedinečnost svého díla náležitě oceněny teprve až po své smrti…

Medailonky obou statečných a jedinečných žen (Boženy Němcové a Emy Destinnové), jejichž dílo je součástí české kulturní historie, vyšly v knize První – statečné – jedinečné: https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne

„Člověk se má vždycky umět na něco těšit.“

 

Alžběta Pospíšilová se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci do početné rodiny zámečnického mistra, měla dalších 7 sourozenců. Už od dětství tíhla k cizím jazykům, které se pilně učila. Její sen bylo cestování. Hovořila plynně německy, anglicky, francouzsky a italsky. Byla nadaná, odvážná a navíc společenská. Ještě v Olomouci se poznala s Emmou Destinnovou, později v Brně se učila hrát na klavír u Leoše Janáčka, v Praze se přátelila s Jaroslavem Seifertem.

Pokračovat ve čtení „Eliška a Bugattka“

„Nikdy před tím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit!“

 

Marie Immaculata Brandis, domácím jménem Lata, a její dvojče Kristina se narodily ještě za časů mocnářství na zámku Úmonín u Kutné Hory. Když jim byly dva roky, rodina se přestěhovala na zámek v Řitce u Prahy. Kromě dvojčete měla Lata ještě 7 dalších sourozenců. Děti měly přísnou aristokratickou výchovu, jak bylo tehdy zvykem. Komtesky, jak se jim říkalo, se učily francouzky, vybranému chování, už od osmi let také jízdě s bryčkou a na koni. A nejlepší jezdkyně byla odmala Lata. Traduje se, že nejraději poslouchala příběhy o prastrýci Oktaviánu Kinském, nedostižném dostihovém jezdci a jednom ze zakladatelů Velké pardubické. V jezdectví ji už od dětství podporoval otec. Hrabě Brandis v mládí sloužil u husarů, a tak měl v Řitce malý chov koní a svá talentovaná dvojčata vodil na dostihy do Velké Chuchle.

Pokračovat ve čtení „Komteska na koni“