„Sbohem. Já jsem malíř smutnej.“
Ačkoli se Marie Čermínová narodila v pražské čtvrti Smíchov, většinu života prožila v Paříži. Marie, která si nechávala říkat domácky Manka, pocházela z rodiny poštovního pomocníka, a i když kromě obou rodičů měla ještě starší sestru, vždy prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá. V šestnácti letech odešla z domova a živila se na Žižkově výrobou mýdla jako dělnice. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze dekorativní malbu, po třech letech studia předčasně ukončila.
V roce 1922 se seznámila s Jindřichem Štyrským, malířem, spisovatelem, fotografem, s nímž ji spojilo blízké přátelství. Společně se přidali k hnutí Devětsil. To sdružovalo mladé umělce (Jaroslava Seiferta, Karla Teiga, Vítězslava Nezvala, Vladislava Vančuru, Jaroslava Ježka, Jiřího Wolkera a další), které inspirovalo umění na západě – hlavně ve Francii. V roce 1923, kdy přijala umělecký pseudonym Toyen, jako by zemřela Marie Čermínová a zrodila se Toyen: umělkyně, která se po celý život oblékala jako muž, stříhala si vlasy nakrátko a mluvila o sobě v mužském rodě. Mladá výtvarnice Toyen se v Devětsilu coby jediná žena těšila značné pozornosti. Na otázku, jaká Toyen vlastně byla, není lehká odpověď. Mezi „svými“ byla prý vtipná, přívětivá a obětavá, mimo okruh přátel to byla uzavřená žena, která nesnášela rozdělování na ženské a mužské role. „Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli,“ vzpomíná na přítelkyni básník Jaroslav Seifert.
V roce 1925 se Toyen s Jindřichem Štyrským vydala se za hlasem svého srdce: do Paříže. Hlavní město Francie bylo tehdy rájem mladých umělců a městem inspirace pro všechny, kteří ji hledali. Pobyt se protáhl na několik let. Dvojice společně vytvořila nový umělecký směr zvaný artificialismus. Obrazy se staly básněmi a básně obrazy. Po návratu do Prahy si v pasáži U Nováků zřídili módní ateliér, kde novátorským způsobem zdobili oděvy a textilie. Toyen byla členkou Spolku výtvarných umělců Mánes. Rok 1934, kdy Toyen podepsala prohlášení Surrealistické skupiny v Československu, znamenal definitivní zlom v její práci. Poetika surrealismu ovlivnila Toyen do konce jejího života. V roce 1935 přijel surrealisty do Československa podpořit sám André Breton, zakladatel tohoto uměleckého směru.
Po příchodu nacistů se Toyen stáhla do ústraní. Od roku 1941 odvážně ukrývala Jindřicha Heislera (1914 – 1953), umělce židovského původu, který nenastoupil do transportu, a unikl tak koncentračnímu táboru. Do konce války žila spolu s ním a svou sestrou v malé garsonce v pražské Krásově ulici. Po válce Toyen krátce vystavovala, avšak atmosféra ve společnosti houstla a malířka se v předtuše komunistického převratu v roce 1947 rozhodla pro návrat do Paříže. Tušila, že v novém Československu pro avantgardní malířku místo nebude. S sebou vzala Jindřicha Heislera, své dílo a pozůstalost po Jindřichu Štyrském, který zemřel v roce 1942.
Ve Francii musela Toyen začínat nanovo. Tvořila obrazy, grafiky, koláže i knižní ilustrace. Ze vzpomínek na domov vznikl melancholický cyklus obrazů Pražská domovní znamení. Právě v 50. letech se Toyen v Paříži setkala také s Medou Mládkovou. Spojoval je stesk po rodné zemi, kterou obě dobrovolně opustily, láska k umění, které jim oběma učarovalo, a postupem času také osobní přátelství. V 50. letech spolu obě dámy trávily Vánoce. Ke společně strávenému Štědrému dni se váže historka: Meda ani Toyen, milovnice zvířat, neměly to srdce zabít kapra, a tak se vydaly k Seině a rybu vypustily na svobodu. Meda Mládková o Toyen napsala a ve svém nakladatelství Edition Sokolova vydala první samostatnou výpravnou monografii s prostým názvem Toyen. O malířce říká: „Fascinovala mě svou nespoutaností: v sexu, byla lesba. (…) Přitahovala mě svou odvahou, vzdorem proti všemožným autoritám, tím, že žila po svém.“ Toyen roky žila v levném hotelu, až konečně roku 1967 získala byt a ateliér po André Bretonovi. Přátelé postupně umírali a Toyen se uzavírala stále více do sebe, těžce ji zasáhl rozpad pařížské surrealistické skupiny v roce 1969. Na konci života se stáhla do ústraní. Domů se už nepodívala, zemřela v Paříži, její pozůstalost se rozprodává na aukcích.
Toyen se prosadila jako nejvýraznější a nejsvobodnější malířka avantgardy, nových uměleckých směrů počátku 20. století. Její malířství prošlo mnoha proměnami: od rané fáze z poloviny 20. let, surrealistické období 30. a 40. let, poválečnou tvorbu, ve které se projevily hrůzy války, a pozdní tvorba 60. let ve Francii. Její obrazy a kresby jsou plné strašidel, snových objektů a mají také silný erotický podtext. Častý je motiv rozbité panenky, oka, oděvu bez těla, částí těla či kostry nebo dravce. Mezi francouzskými surrealisty se stala uznávanou autoritou.
A její vlast? Socialistické Československo o úmrtí kdysi slavné Toyen mlčelo. Umělecký návrat královny české avantgardy byl umožněn teprve po roce 1989. Zájem o Toyen dokazují současné ceny jejích olejomaleb, i když za svého života Toyen svým dílem nikdy nezbohatla.
