„Člověk se má vždycky umět na něco těšit.“
Alžběta Pospíšilová se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci do početné rodiny zámečnického mistra, měla dalších 7 sourozenců. Už od dětství tíhla k cizím jazykům, které se pilně učila. Její sen bylo cestování. Hovořila plynně německy, anglicky, francouzsky a italsky. Byla nadaná, odvážná a navíc společenská. Ještě v Olomouci se poznala s Emmou Destinnovou, později v Brně se učila hrát na klavír u Leoše Janáčka, v Praze se přátelila s Jaroslavem Seifertem.
Ve věku 16 let začala v rodné Olomouci pracovat jako korespondentka v nově zřízené pobočce Pražské úvěrové banky. Založení pobočky řídil Čeněk Junek. Když práci v Olomouci po půl roce dokončil, odešel zakládat další pobočky do Brna. S sebou si vzal několik svých osvědčených pracovníků, mezi nimi také Alžbětu. Jeho další pracovní úkol ho přivedl do Prahy, Alžběta ho opět následovala a v červnu 1922, když jí bylo 21 let, se za Čeňka Junka provdala. Svatbou se Alžbětě změnil nejen život, ale také celé její jméno. České Alžběta se do cizích jazyků obvykle překládá jako Elisabeth, z něhož vychází zkratka Eli nebo Eliza, a odtud pak byl už jen krůček k českému jménu Eliška. A tak se z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková.
Kouzlu závodění Eliška propadla vlastně shodou okolností (nebo snad řízením osudu?) hned začátkem 20. let a právě po boku svého manžela. Nejprve ho na závody jen doprovázela, v dubnu 1923 usedla do jeho závodního vozu jako spolujezdkyně a zanedlouho potom začala závodit sama. V září 1924 se posadila za volant závodního auta Bugatti T30 a svůj první závod (na trati Lochotín – Třemošná) v kategorii cestovních vozů s přehledem vyhrála. Zvítězila hned při prvním startu a během pouhého půl roku dokázala, že má mimořádný talent. Ještě o šedesát let později jí prý svítily oči nadšením, když vzpomínala na atmosféru závodů. Eliška předvedla motoristické Evropě nevídaný tanec. Její další vůz, kterým byla Bugatti 43, dosahovala rychlosti bezmála 100 km/h. Bylo to v době, kdy v obci byla povolená rychlost 15 km/h a pro otevřenou silnici 45 km/h. Eliška potenciál svého vozu dokázala zúročit na maximum. Jako jediná žena v historii soutěže Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům, tedy mužům. Hledala způsob, jak vítězit, zároveň zůstat svá a zachovat si jemnost a ženskou noblesu.
V roce 1926 vyhrála mezinárodní závod Zbraslav – Jíloviště a v absolutní klasifikaci se stala první ženou na světě, které se to podařilo. Zajela absolutně nejrychlejší čas a porazila dokonce i svého manžela, který ale startoval na výkonnějším stroji. Krátce nato dojela druhá ve své třídě v tehdy nejtěžším závodu Švýcarska do vrchu Klausenpass, což byl její vůbec první zahraniční závod. Když pak v roce 1927 na Grand Prix Německa dojela čtvrtá a zároveň vyhrála třídu do dvou litrů, v Lidových novinách jí básní popřál Eduard Bass:
| „Pro německou Velkou cenu stačilo nám vyslat ženu, arci když je taková jako paní Junková! Ta když sedne k volantu, rekordy jsou k čerchmantu!“ |
Nejvýznamnější úspěchy následovaly na Sicílii v závodě Targa Florio. Každý z celkem pěti okruhů měřil 108 km s převýšením téměř 1000 metrů, na trati bylo 1500 obtížných zatáček po šotolině. V té době byl tento závod nejtěžší na světě. Při svém prvním startu v roce 1927 sice Eliška musela kvůli poruše řízení své Bugatti odstoupit z vynikajícího průběžného 2. místa, ale už v květnu 1928 dojela na celkově 5. místě. Po příjezdu domů jí fanoušci začali říkat Královna volantu a mladé Československo mělo ve světě burácejících motorů svoji zářící hvězdu, na kterou bylo právem pyšné.
Avšak rok 1928 kromě úspěchu na Sicílii způsobil těžkou a zcela nečekanou ránu osudu: v červenci na Grand Prix Německa, kde Eliška před rokem oslnila doslova celý svět, na rozměklém asfaltu havaroval Čeněk Junek a na následky smrtelného úrazu zemřel. Záhy po této tragédii Eliška opustila prostorný byt v pražském paláci Lucerna, přestěhovala se do bytu blízko Strahovského kláštěra a zároveň ukončila svoji závodnickou kariéru. Ta nakonec trvala pouhých 6 let. I za tak krátkou dobu se ale Eliška Junková stihla zapsat nejen do historie československého automobilového závodění nesmazatelným písmem. A Bugattka? Ta, ve které závodila, ji v lednu 1994 doprovodila i na její poslední cestě.
