…to je hotová alchymie. Párkrát jsem se o něj pokusila a výsledkem byl vývar. Prostě vývar a navíc trochu rozpačitý.
Kaldoun je ovšem víc než „jen“ vývar. Před dvěma lety jsem jeden výborný ochutnala a podle hesla mojí babičky, že „líná huba je holé neštěstí“, jsem se autora optala na to tajemství, které odlišuje kaldoun od vývaru. A byla jsem úspěšná! Mistr kuchařského řemesla mi daroval pomyslný šém, který sice neoživí Golema, ale já díky němu vykouzlím kaldoun tak lahodný, že nikdo neodolá. Je to lahůdka hodná řádu zlaté vařečky, který snad někdy, jak doufám, dostanu. A ten Řád by, milý Ježísku, nemusel nutně mít punc! ?
Vtip je v tom, že kaldoun je třeba zahustit jíškou a vývar z husích (nejlépe) nebo kachních kostí a vnitřností, který je jeho nedílnou součástí, je třeba vařit (resp. nechat probublávat) s divokým kořením. Tedy kaldoun ochutí bobkový list, nové koření, pár kuliček jalovce a celý pepř. A na závěr, než do té many božské jako zavářku přidám nudle uvařené al dente, kaldoun zjemním smetanou (v množství pár lžic) a těsně před servírováním přidám ždibíček másla a petžel (nejlépe čerstvou). A to je vše. Bod pro zajíce!
Tentokrát neuvádím konkrétní poměry surovin, vše dopodrobna rozepíšu v receptu na vývar. A ten najdete v chystané kuchařské knize. Ať vám to těšení rychle utíká!
