„Nekomplikuj věci nadbytečným myšlením.“
Olga Šplíchalová se narodila 11. července 1933 na pražském Žižkově do chudé dělnické rodiny. Ve své dospělosti často vzpomínala, že žižkovské děti záviděly těm z Karlína, že si mohou hrát s krysami, kterých bylo kousek od Vltavy požehnaně, kdežto děti na žižkovském kopci neměly na hraní mnohdy ani ty krysy.
I přes nuzné poměry, ze kterých pocházela, měla Olga mnoho zájmů. Ráda četla a vybudovala si silný vztah k literatuře. Ačkoliv byl život rodiny velice skromný, chodila Olga s maminkou na filmová a divadelní představení. Olze divadlo učarovalo, chtěla se stát herečkou. Hrála v ochotnickém divadle a později, v letech 1961 – 1967, pracovala jako uvaděčka Divadla Na zábradlí.
Po absolvování měšťanské školy se Olga Havlová vyučila v Baťově továrně, kde později pracovala. Při práci na stroji se Olze stal úraz, přišla o čtyři prsty na levé ruce. Ani to jí však později, kdy už byla manželkou Václava Havla, nezabránilo přepisovat samizdatové texty a také divadelní hry svého muže.
V roce 1953 se Olga Šplíchalová seznámila s tehdy sedmnáctiletým Václavem Havlem, začínajícím dramatikem, a v roce 1964 se za něj provdala. Manželství spojilo dohromady dvě silné a nezávislé bytosti a z tohoto partnerství vyrostla velikost obou osobností. Přes rozdílnost povah a rodinného prostředí byla Olga pro Václava spolehlivou celoživotní přítelkyní. Oceňoval, jak rychle se tato zdánlivě obyčejná mladá žena ze Žižkova zorientovala v pražském intelektuálním prostředí přelomu 50. a 60. let 20. století, že byla pozornou první čtenářkou a kritičkou jeho děl a zároveň jeho oporou a spolupracovnicí v těžkých letech Charty 77.
Přátelé dodnes tvrdí, že Olga Havlová byla nekorunovanou královnou československého disentu, což by ale Olga o sobě prý nikdy neřekla. Byla to svobodomyslná, hrdá a odvážná žena, která budila respekt u všech – dokonce i u příslušníků Státní bezpečnosti (StB). Tvrdila o sobě, že je statkářka, když na chalupě na Hrádečku nedaleko Trutnova organizovala setkání disidentů. Ty byly vždy ostře sledované právě okem StB, ale ani to Olgu nedokázalo zastavit, natož ponížit. Na Hrádečku Olga Havlová také naplno rozvinula svoji zálibu v divadle, která ji provázela celý život, když pořádala třeba oslavy svých narozenin pojaté jako divadelní představení.
V dobách uvěznění svého manžela se Olga vždy soustředila na praktické věci. Václav Havel na život ve vězení vzpomíná jako na dobu totální bezmoci. Ve svých dopisech, které později vyšly knižně jako Dopisy Olze, dával své ženě mnoho pokynů (natřít plot aj.), které ona trpělivě plnila.
Když se Václav Havel 29. prosince 1989 stal československým prezidentem, Olga se soustředila na charitu. V lednu 1990 založila Výbor dobré vůle a snažila se prosadit systémové změny – hlavně ve zdravotnictví. Tvrdila, že člověku v nouzi nikdy nepodá pomocnou ruku stát, že to může být pouze další člověk, že pomoc jde od člověka k člověku. Tak jako Olga Havlová kdysi bojovala za disidenty, za politické vězně a za nespravedlivě stíhané, se stejným zapálením a přirozenou starostlivostí pomáhala lidem s těžkými osudy. Její blízcí přátelé vzpomínají, že Olga se do osudů lidí, kteří ji přes Výbor dobré vůle začali oslovovat a žádat o pomoc, dokázala vcítila natolik, že jí tato práce vzala velkou část její přirozené autenticity.
Dnes by bylo na Hrádečku opět veselo a divadelní představení k 85. narozeninám paní Olgy by mohly trvat klidně mnoho dní…
