„Nikdy před tím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit!“
Marie Immaculata Brandis, domácím jménem Lata, a její dvojče Kristina se narodily ještě za časů mocnářství na zámku Úmonín u Kutné Hory. Když jim byly dva roky, rodina se přestěhovala na zámek v Řitce u Prahy. Kromě dvojčete měla Lata ještě 7 dalších sourozenců. Děti měly přísnou aristokratickou výchovu, jak bylo tehdy zvykem. Komtesky, jak se jim říkalo, se učily francouzky, vybranému chování, už od osmi let také jízdě s bryčkou a na koni. A nejlepší jezdkyně byla odmala Lata. Traduje se, že nejraději poslouchala příběhy o prastrýci Oktaviánu Kinském, nedostižném dostihovém jezdci a jednom ze zakladatelů Velké pardubické. V jezdectví ji už od dětství podporoval otec. Hrabě Brandis v mládí sloužil u husarů, a tak měl v Řitce malý chov koní a svá talentovaná dvojčata vodil na dostihy do Velké Chuchle.
Lata jela svůj první dostih v roce 1916, bylo jí právě 21 let. Premiéra nedopadla dobře, Lata spadla z koně a potloukla se. Větší starosti jí ale dělal odchod otce a bratra do války za Rakousko – Uhersko. Na zámku v Řitce zůstaly pouze ženy: hraběnka Johanna a jejích 7 dcer. Lata byla v rodině odmala vůdčí osobnost, a tak dostala na starost rodinu a 8 jezdeckých koní. Děvčata musela na statku zastat všechno a dokonce se zbraní v ruce ohlídat lesy před pytláky. Lata se nebála ničeho a střílela výborně. Válka způsobila rodině Brandisových velkou bolest, když u italského Roveretta padl Laty bratr Mikuláš. Bylo mu teprve 24 let. Po starším Leopoldovi, který zemřel jako dítě na spálu, zůstaly v rodině už jen dcery. A po válce vyvstaly další problémy. Během pozemkové reformy přišli Brandisovi o část pozemků, a tak rodina neměla na věno pro své dcery, slečny na vdávání. Ze sedmi dcer se nakonec vdaly jen 3, jedna odešla do kláštera a 3 dcery zůstaly na zámku. Mezi nimi Lata. V nových poměrech mladého Československa nebylo snadné najít pro zchudlé šlechtičny ženichy. Navíc, pan hrabě byl veselý a moudrý papá, a tak dcerunky netoužily vylétnout z hnízda. Bylo jim v něm dobře.
Lata se po válce věnovala víc koním než hledání ženicha. Trénovala ve velké Chuchli, kde se v roce 1921 dočkala svého prvního dostihového vítězství. V té době to bylo něco zcela neobvyklého. Dostihový sport výhradně mužský, většina tehdejších jezdců byli důstojníci. Zvrat v životě Laty Brandisové nastal v roce 1926, když ji Zdenko Radslav Kinský, její vzdálený bratranec, pozval na zámek Orlík. Všiml si Latina jezdeckého nadání a nabídl jí účast v dostizích steeplechase, na překážkách. A tak Lata kromě Chuchle trénovala také u Kinských. S podporou rodiny a příbuzných se v roce 1927 přihlásila do Velké pardubické steeplechase. Soupeřit se ženou odporovalo pojetí důstojnické cti, protože prohra by znamenala zesměšnění. Následovaly protesty k Československému jockey – klubu. V jeho čele stál Zdenko Radslav Kinský, Latin mecenáš. Ten se diplomaticky poradil s anglickými kolegy a Královský jockey – klub neměl se startem ženy problém. Dáma ovšem musí mít svoji oddělenou šatnu. Lata poprvé startovala ve Velké pardubické 9. října 1927. Na Taxisu spadla, ale znovu nasedla, a tak se komtesa z Řitky stala vůbec první ženou, která závod dokončila hned napoprvé. Znovu startovala v roce 1930, vybojovala 4. místo a o rok později bronz. Lata byla vytrvalá, urputná a zaměřila se na cíl: zvítězit. V roce 1933 pro ni Radslav Kinský vybral Normu, tehdy šestiletou klisnu. Ty dvě spolu vytvořily dvojici snů, dream team. Souznění Normy s Latou bylo dokonalé. Během dalších startů na „Velké“ skončily dokonce druhé, vysněné prvenství však stále chybělo. Závod vyhrávali muži na německých koních.
Zlom nastal v roce 1937. Nad Československem se stahovaly mraky válečné hrozby a Německo vyslalo do závodu svoji jezdeckou elitu. Lata na Normě hájila barvy Kinských a také nezávislého a demokratického Československa. V neděli 17. října 1937 se jela 56. Velká pardubická. Měsíc před závodem zemřel prezident Masaryk, v Československu bujely spory s německou menšinou, která se otevřeně hlásila k Hitlerovi. Atmosféra na startu byla napjatá a očekávání obrovská. Lata navzdory okolnostem zůstala klidná a důvěřovala své Normě. Později vzpomínala, že kobylka měla ohromnou chuť vyhrát. V tvrdém boji s favority závodu, kteří ji záměrně blokovali, nakonec v cílové rovince své protivníky s přehledem porazila. Triumf Laty na Normě sledovalo 40 tisíc jásajících diváků, kteří hrdinku závodu překřtili na „Naši slečnu“. V atmosféře strachu porazila rozpínající se Němce a symbolicky celé Německo. Dodnes její výkon žádná další jezdkyně nepřekonala. Jako památku na svůj velký den si „Naše slečna“ schovala podkovu své Normy. Zanedlouho přišla válka a Němci na majetek české šlechty, která otevřeně vyzývala k vojenskému zákroku proti agresorovi, uvalili nucenou správu. Lata dál pečovala o koně a spolu se sestrami i ve zlých časech pomáhala, kde mohla. Ani po válce nebylo líp. Komunistický režim znárodnil šlechtě rodové majetky a spáchal řízenou krádež za bílého dne. Lata jako aristokratka a představitelka buržoazního sportu, jak se jezdectví říkalo, byla pro komunistický režim nežádoucí. Na start Velké pardubické se Lata vrátila až v roce 1946. Závodila do listopadu 1949, kdy ji pád (opět v Pardubicích) málem stál život. Byla v kómatu a nikdy už se plně nezotavila. Tím skončila její jezdecká kariéra.
Sestry Brandisovy se v roce 1953 musely z Řitky odstěhovat do chatky v nedaleké vesnici Bojov, kde dlouhých 20 let neměly ani elektřinu a pitnou vodu. Sestry si prý nikdy nestýskaly, o režimu nemluvily. Lata i tam opatrovala památnou podkovu své Normy. Dožila u synovce na zámku Reiteregg v Rakousku, kde je pohřbena. Na závodišti Dostihového spolku v Pardubicích je replika jejího dresu a zámek v Řitce jako poklad a relikvii uchovává památnou podkovu. Ta se tam z Bojova vrátila až po roce 1989. Krom vítězství ve Velké pardubické toho po Latě Brandis zbylo pomálu…
