S dýněmi jsem si mnohá léta nerozuměla. V dětství, kdy na obzoru ještě svítila rudá hvězda a Mikuláš stál frontu na banány, mě dýně (ty bio, tedy domácí) pronásledovaly převlečené za pseudo ananasový kompot, a to pod závojem hitu jménem ananasová tresť – do každé rodiny.
O mnoho let později mi do života vstoupila dýně Hokaidó. Oranžová kráska, která slibovala mnohá potěšení. Neznalá zákulisních praktik profíků, jsem slečnu hokaidó podle návodu v magazínu jednoho nejmenovaného obchodního řetězce upekla jako přílohu k masu. Bez koření, jen zakápnutou olivovým olejem – kvalitním, jak jinak. Nechutnala mi a ani nikomu z mých blázkých, a proto jsem se dýněmi v ten moment přestala zabývat. Nechme dýni koňovi, ten má větší hlavu, že…
Zlom v mém vztahu k dýním se odehrál na podzim roku 2013, kdy jsem u kamarádky ochutnala dýňovku. Tedy, dýňovou polévku. Byl konec října, mlhy, šero, nálada pod psa… A svět se rozzářil sytě oranžovou barvou dýňovky. Do té doby jsem si myslela, že oranžovou umí jen mrkev. A jak věděl už Hurvínek, když se jednou říznete, nepoznáte prst od mrkve… Chyba lávky! Ta mana nebeská byla z dýně a nic než právě z dýně! Nechala jsem si nadělit recept, který rozzářil podzimní dny roku 2013 do sytých barev, a začala jsem vařit dýňovku. Pominu-li všechny vitamíny, kterými slečna Hokaidó oplývá, je tohle dýňovka zaručený zvedák nálady. Nic nefunguje v podzimních plískanicích tak povzbudivě, jako právě sytě oranžová barva dýňové polévky. Vařila jsem ji dál a dál a došla jsem v průběhu zlepšovacího procesu k několika poznatkům:
- Dýně zasyrova se špatně loupe, a proto ji neloupu.
- Dýně zasyrova se obtížně krájí, a proto ji nekrájím.
- Dýně sama o sobě nemá žádnou chuť, která by stála za zmínku, a proto je třeba jí tu chuť dodat. Ostatně, nikdo nejsme dokonalý/-á/-í (nehodící se škrtněte), že…
- Slečna dýně Hokaidó – zasyrova, vařená i pečená – má nádhernou barvu, kterou je možné ještě zvýraznit kořením.
- Dýně si skvěle rozumí s medem, se skořicí, s kurkumou a s kokosovým olejem. V jednotě je síla, tedy proč ne?
- Dýňová semínka jsou sice také nejvíc, ale i upečená, pavařená a rozmixovaná jsou tuhá a nedobrá, proto je před úpravou vždy vydlabu – bez milosti a bez sentimentu! Neudělala jsem to přesně jednou a dýňovku to po právu zkazilo. Víckrít už ne.
- Dýňovka může některým strávníkům připomínat svíčkovou omáčku. Pokud se rejpal/ka ozve, přidělenou porci dýňovky si nechte pro sebe. Druhá večeře se může hodit.
- Dýňovka si skvěle rozumí s kvalitním dýňovým olejem (ten nejlepší je z Rakouska, ja wohl!), se SUŠENÝMI dýňovými semínky a se lžičkou kvalitní (tedy husté) zakysané smetany.
- Zdobení dýňovky nechť provede každý strávník po svém – a přímo na svém talíři. Co si ozdobí, to si taky sní.
- Dýně si rozumí s cibulí, kterou dávám do základů téměř všech polévek. Protože: kde se jí cibule, tam nechodí lékař.
- (A kde se jí česnek, tam nechodí nikdo, že… ?. Ten ale do dýňovky nedávejte. Berte to pouze jako žert. Nebo jako praktický tip na inspiraci k odpuzení dotěrných návštěv.)
Co k výrobě dýňovky potřebujete?
1 celá dýně, slečna Hokaidó – nejlépe v bio kvalitě a s neponičenou slupkou
1 velká cibule
Med (kvalitní; ten s podtitulkem „vyrobeno v zemích EU“ určitě nebrat!)
Kokosový olej
Sójová smetana
Skořice, kurkuma a sůl
Dýni opláchnu, odříznu jí stopku a „prdelku“ pozůstalou po květu. Pak dýni rozříznu a vydlabu z ní semínky a většinu „vlásků“, ve kterých jsou semínka zapletená. Obě půlky dýně dám na plech, do každé z nich dám po lžičce kokosového oleje, po vrchovaté lžičce medu, přidám decentní porci skořice a kurkumy. Dýni peču (nejlépe horkým vzduchem) asi 20 – 30 minut – záleží na velikosti (ano, je to tak, i v tomto případě ?).
Mezitím nakrájím cibuli a nechám ji na kokosovém oleji zrůžovět. Když je dýně rozpečená, je měkká a poddajná. Opatrně ji přesunu na cibulový základ, zaliju vodou tak, aby všechny kusy dýně byly ponořené pod vodou, přidám kurkumu a sůl a nechám vše pod pokličkou povařit. To trvá max. 15 minut. Pak vše rozmixuji tyčovým mixérem, což v tomto stádiu jde jako po másle. A připadám si jako kouzelnice, neboť atypické kusy slečny Hokaidó se pod břity mixéru mění v sytě oranžovou pastvu pro oko. A to za to stojí, přátelé!
Na závěr přidám sójovou smetanu (přiměřeně!), která zjemní chuť i barvu. A své dílo ochutnám. Obyčejně duchucuji další lžící medu nebo přidám kurkumu. Tahle lahůdka vás nezklame!
TIP:
Pokud spěchám a dýňovka bude zároveň hlavním jídlem (teplé večeře se zejména na podzim počítají!), polévku doplním dokřupava upečenými toastíky, případně bagetkami zapečenými se sýrem. HerrMelín, Niva, Cheddar… Jak je ctěná libost.
Dobrou chuť! ?
