Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou své rodině, který končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“Milada Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes:
„Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“
Datum 27. června 1950, kdy byla popravena Milada Horáková a další odsouzení z prvního velkého politického procesu, který zinscenovala komunistická moc v tehdejším Československu, si příhodně připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Kulaté 70. výročí vraždy Milady Horákové připadlo v roce 2020 na slunnou sobotu…
Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlosti té doby. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Kdokoli chtěl, mohl se k uctění památky doktorky Horákové připojit. Vzpomínky a svíce za Miladu plály třeba za okny domovů. Všechny zúčastněné napříč republikou spojovala společná myšlenka a vědomí toho, že stále stojí bojovat za svobodu, která není zadarmo. Památka statečnosti Milady Horákové je stále živá a její korespondence připomíná, že zájem o věci veřejné a o veškeré dění je povinnost každého z nás.
V pondělí 29. června 2020 – 2 dny po 70. výročí – jsem shodou okolností měla být právě v budově Vrchního soudu v Praze, kde Milada Horáková zemřela. Ačkoli jsem věděla, kam jdu a jednání u soudu bylo naplnánováno několik týdnů předem, naplno jsem si synchronicitu 70. výročí Miladiny smrti a místa, kde se vražda odehrála, uvědomila až tam. Vrchní soud v Praze a celý justiční areál dnes tvoří dominantu Náměstí Hrdinů a od roku 1992 je dokonce nemovitou kulturní památkou. Ačkoli hlavní sál, kde se v 50. letech konaly zmíněné politické procesy, prošel rekonstrukcí a vyhlíží o poznání přívětivěji než na dobových fotografiích, jistá tíseň je ve zdech budov nedaleko Pankráce přítomna stále. Naplno si ji uvědomíte, pokud vás okolnosti do těchto míst zavedou. A až budete podcházet magistrálu, nehezkou dopravní jizvu v centru stověžaté matičky Prahy, zastavte se na chvilku u pomníku Milady Horákové a věnujte jí pár minut svého času. Její osud si zaslouží vzpomínku nejen ve výročních předprázdninových dnech…