Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou posledním ránem jejího života. Věděla, že ortelu katů neunikne. Ačkoli se loučila se světem s jistotou, že její život za pár okamžiků skončí, za rozbřesku posledního dne svého života psala dopis na rozloučenou svým nejbližším, který končil větou:
„Jdu s hlavou vztyčenou.“
