Líné dopoledne srpnové neděle. V městečku Santa Margherita Ligure na italském pobřeží je rušno. Místní vyšli na nákupy a i v malém koloniálu naproti přes ulici si prodavač nad mortadellou povídá se zákazníky o té tragédii, která se před pár dny stala v Janově.
V úterý 14/8 dopoledne se v rodném městě Kryštofa Kolumba zřítil Ponte autostradale Morandi. Morandiho dálniční most (architekt Riccardo Morandi), byl symbolem města od roku 1963, kdy byl otevřen.
Auta, která po něm ve všední den jako obvykle jela, se najednou sypala do padesát metrů hluboké propasti jako hračky. Řidič českého kamionu, který byl to osudné dopoledne na místě a jízdu přežil, popsal tu chvíli jako moment, kdy před ním zmizela silnice.
Po té katastrofě, která zatím stála život víc než čtyř desítek lidí, se tady, na ligurské riviéře, na chvilku zastavil život.
Druhý den po tragédii v Janově, ve středu 15/8, byl shodou okolností svátek, Ferragosto. Zvony kostelů, kterých je v městečku Santa Margherita Ligure mnoho, ten den vyzváněly zvlášť naléhavě. Svolávaly věřící ke mši a zároveň truchlily nad zmařenými lidskými životy.
Na všech místních restauracích, které lemují pobřežní boulevard jako korálky, na dveřích pekáren, kaváren a obchůdků se vším, po čem srdce dětí a turistů prahnou, teď visí černé stuhy s obrázkem mostu. Italové jsou solidární. Umí projevit emoce v každém okamžiku, živě gestikulují i nad výběrem mozzarelly a rajčat. A ani teď, kdyz se 30 kilometrů odsud stalo neštěstí, na svou temperamentní gestikulaci nerezignovali.
Jen jejich hlasy zní trochu tišeji.
Silenzio.
Jsou chvíle, kdy je třeba se zastavit a připomenout si, že ten (nebo ti?), kdo řídí naši linku života, ví víc než kdokoli z nás, smrtelných…
