EU je skloňována ve všech pádech. Mnoho populistů dnešní doby (a nejen těch v ČR) postavilo svoji existenci na kritice Unie, na jejím dehonestování a znevažování. V debatách zaznívá leccos, kritické hlasy hrají prim. Ovšem ani zastánci Unie a zejména našeho členství v ní až na výjimky nezmiňují podstatu projektu:
Evropská unie je především mírový projekt, jehož vznik se datuje do doby bezprostředně po konci 2. světové války. Tehdy válkou zdecimovaná Evropa nabírala druhý (resp. už několikátý!) dech a začala si uvědomovat, že znovu se vzchopit a prosperovat lze pouze v míru. A ten je možný, pokud ustoupí ego hlavních evropských hráčů Německa a Francie a vznikne „něco“, co oběma rivalům umožní spolupráci, de facto „něco“ natolik silného a závazného, že je ke spolupráci donutí. Historici prominou, do popisu souvislostí není třeba se v tuto chvíli pouštět, neboť nejsou důležité. Podstatou zůstává nabytí pocitu bezpečí a jistoty a zejména ona prvotní myšlenka: MÍR a SPOLUPRÁCE. I za cenu ústupků, za cenu oslabení národního ega.
MÍR jako nejdůležitější kvalita. A ta stále zůstává. Nic se nezměnilo. Na debatách o EU mi však chybí hlavně tento aspekt. Snad nikdo nezmiňuje to nejpodstatnější: Evropská unie je hlavně mírový projekt. Drží na uzdě vášně a rozpínavost velkých evropských zemí, které byly v průběhu historického vývoje kontinentu hlavními aktéry a rozdmychavači mnoha Evropu devastujících konfliktů. Hrůzu poslední světové války, jejíž epicentrum bylo právě na starém kontinentu, zažila na vlastní kůži generace mých prarodičů. A ta bohužel odchází. Od skončení 2. světové války uplynulo letos už 73 let. Už 3. (ne-li 4.?) generace žije v míru. Já a ani nikdo z mých vrstevníků si nedokáže představit situaci našich prarodičů, kteří válkou prošli (ať už jakkoli). Takto mezní životní zkušenost je nesdělitelná. Mír se pro všechny stal samozřejmostí. Bohužel.
V posledních několika desetiletích bohatneme, máme se dobře – v porovnání se situací na jiných kontinentech je to fakt zcela bez diskuse. Zpohodlněli jsme s chceme stále víc. Tuto situaci, klid a jistotu nám zajišťuje projekt Evropské unie. Jsme její součástí, díky propojenosti evropských zemí mezi sebou navzájem žijeme v míru. A tato kvalita, výhoda, jejíž hodnotu nic nepřekoná, stojí jistě za mnohé drobné ústupky.
Čert vem podružnosti jako je přívlastek „pomazánkové“ u másla, které s máslem nemá společného zhola nic.. Žárovky a vysavače si jistě vybere každý, aniž by ho to přímo ohrozilo na životě. Kdo ale přemýšlí o tom, jak důležitý je mír? Výuka moderních dějin v českém školství je na okraji zájmu, tzv. na ni není čas. Mladí lidé netuší, jak ničivé byly obě války, které se v 1. polovině 20. století prohnaly Evropou nebo co se odehrálo v únoru 1948 a jak devastující vliv tyto události přinesly.
Mnozí (a sáhněme si do svědomí) si nepamatují ani posledních 5 let. Lidé (obecně) ztrácejí historickou pamět, nevidí stávající vývoj v souvislostech. Je to příliš dávno, říkají mnozí. Historie má ovšem tu záludnou tendenci opakovat lekce, ze kterých se její aktéři nepoučili. Alfou a omegou debat o Evropské unii má proto být fakt, že díky EU žijeme v míru. A jsme plnohodnotnou součástí projektu, který mír v Evropě zajišťuje a přímo podporuje. Takový projekt si hýčkejme a buďme pyšní na to, že se na něm máme možnost přímo podílet.
Vděk je namístě, nikoli soustavná kritika a stěžování si u piva na marginální pseudoproblémy.
