Půl století…
Jan Palach, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, přesně před padesáti lety obětoval sám sebe a to nejcennější, co měl: svůj život.
Vzplál 16. ledna 1969 u Národního muzea na Václavském náměstí v Praze jako Pochodeň č. 1. Z jeho činu, kterým vyjádřil své hluboké osobní zklamání z vývoje po okupaci ze srpna 1968, dodnes mrazí…
Jan Palach byl sám, zřejmě zklamaný a rozčarovaný z toho, co se nenápadně začínalo odehrávat kolem. A tušil, že bude hůř. Na pohlednici kamarádovi se podepsal jako Hus. A aniž si to uvědomil, stal se prorokem: předpověděl normalizaci, kterou v lednu 1969 tušil ve vzduchu možná právě pouze on sám.
Jan Palach chtěl vyburcovat národ z pasivity, z mravní letargie a prolomit nečinnost, do které se společnost začínala propadat. Jeho rozhodnutí, gesto, které šlo přímo proti pudu sebezáchovy, způsobilo vlnu účasti a před padesáti lety alespoň na pár dnů probralo (po kolikáté už?) podrobovanou zemi. A znovu ožilo o 20 let později, v lednu 1989, kdy si studenti – potomci Palachovy generace – na výzvu Pochodně č. 1 opět vzpomněli. Jan Palach se dočkal, i když se to všechno stalo až o dvě desítky let později. A právě Palachův týden vyšel vstříc událostem listopadu 1989.
Jaké myšlenky dnes napadají pamětníky, když se řekne jméno Jan Palach? Co jeho čin znamená dnes? Co o Janu Palachovi vědí děti na základních a středních školách nebo současní studenti vysokých škol? Patří jméno Jan Palach do učebnic dějepisu? A jak jste si jeho čin připomněli vy?
