Jedu vám takhle stezkou dát koňům v řece pít…
Stačí vyjet kamkoli do přírody a nelze ji minout. Žluté lány jsou všude, až se zdá, že řepka a biopaliva jsou hlavní potravinou i nám, lidem.
Kam se poděl zdravý rozum?
Nikdo už si nepamatuje, že půda potřebuje střídání plodin a pak nutný odpočinek, aby mohla dát život dalším rostlinám?
Když si vyjdete na procházku třeba směrem v bájné hoře Říp, která se majestátně vypíná v rovinaté nížině Polabí, žluto je všude, kam oko dohlédne. A zastavíte-li se uprostřed cesty, pocítíte zápach té plodiny, která okupuje česká pole. Řepka – na rozdíl od většiny kvetoucích rostlin – opravdu nevoní. Její pyl likviduje včelstva, která slábnou a churaví, její pach otupuje a zpomaluje lidský mozek. Bez debat, zkuste uprostřed žlutých lánů chvíli jen tak pobýt.
Zkušenost je stále důležitější než vědění, a tak se chvilku zkusme zastavit. A popřemýšlet třeba nad tím, kam až jsme došli a jestli (a komu?) je stávající stav věcí vezdejších ku prospěchu.
Doba se mění, koloběh života a přírody ale zůstává. A stejně tak platí také přírodní zákony. A v pranostikách zase najdeme poznání pramenící z po generace vypozorovaných zákonitostí a pravidel přírody. Ta se totiž nemílí, ať se nám to líbí nebo nelíbí.
Když už cestou z města náhodou nenarazíte jen na žluté lány řepky, ale najednou se před vámi v krajině rozprostře vínově červený koberec vlčích máků, najednou vás ten vjem barev vytrhne z všednodennosti. Modrá je dobrá, žlutá naopak, zatímco vínová je oku lichotivá. Je to jako pohlazení po duši a naděje, že žluté lány nás nakonec nepohltí.
Máme – jako národ – historickou paměť?
Proč jsme se vydali cestou opakování historických chyb?
Poučili jsme se z událostí poslední stovky let?
Jaké jsou jsou naše cíle? A máme vůbec nějaké?
Jaká je vize a směřování České republiky?
Co skutečně chceme? A usilujeme o to (cíle)vědomě?
Kdyby Andrej Babiš seděl s Řepkou, dostal by dotaci i na něj?
Máme odpovědi na všechny své otázky?
