Jarní prázdniny roku 2020 rozšířily do našich končin nemoc, kterou většina obyvatel České republiky ještě před pár týdny tušili kdesi daleko, až někde za Velkou čínskou zdí. A mysleli si, že se nás tamní čínská chřipka netýká. S návraty mnohých lyžařů z italských sjezdovek se ale choroba začala šířit a vybírá desátky: jsou to v první řadě lidské životy, které zhasly. Najednou se všechno, co přes Itálii přišlo z Číny, týká všech.
Koronavirus se od své expanze na starý kontinent chová jako slavná Maska červené smrti Edgara Allana Poea:
https://www.databazeknih.cz/knihy/maska-cervene-smrti-the-masque-of-the-red-death-36771
Dříve nebo později dává znát účastníkům současné globální konzum-párty, že je blízko. Proklatě blízko. Tedy přesněji: že nic a nikdo není dost daleko. Jako daň za propojený svět máme teď zavřené vlastní domovy a hranice států, na obličejích roušky, modré nebe nad hlavami a kolony prázdných letadel na ranvejích.
Současná karanténa má ale také mnoho pozitiv. Připomněla, co všechno je možné, když je dobře. A že vděčnost za všechno to obyčejné je moment, který člověka vrátí do přítomnosti. A v ní hledejme inspiraci pro dobu po epidemii. Nápomocné mohou být aha-momenty:
- Děti se rády vrátí do škol;
- Kontakt naživo nevynahradí ani ta nejmodernější on-line aplikace a virtuální třída nebo kancelář;
- Připít si na zdraví naživo je víc než pokec po Skypu;
- Česká republika je ta nejkrásnější část světa, kde rádi prožijeme dovolenou;
- Dobře je u moře i u českého rybníka, lesy máme ale nejkrásnější doma;
- Čerstvý vzduch udělá dobře každému a v jakékoliv denní/roční době;
- V karanténě se ukáže, kdo je kdo – krize je ten nejlepší audit vztahů, kdy spadnou slupky a masky; je užitečné vědět, jak se věci mají!
