Na neděli 18. prosince 2011 si vzpomínám naprosto přesně. V příjemně pomalém advením odpoledni jsem doma dodělávala vánoční cukroví, když Český rozhlas – Radiožurnál přinesl smutnou zprávu o odchodu Václava Havla na věčnost…
Dny, které následovaly, byly jako z jiného světa. Tolik vlídnosti mezi lidmi nepamatuju. Všechno kolem bylo tehdy poprvé. Mnohým tyto dny prý připomínaly atmosféru konce roku 1989. (V listopadu roku ’89 jsem bylo dítě daleko od Prahy a atmosféru těch mlhavých dnů, kdy pukaly ledy, si lze jen zpětně představovat a atmosféru matně tušit ze vzpomínek jiných…)
Když jsme o pár dnů později – v prosinci 2011 – stála u Betlémská kaple na Betlémském náměstí v pomalu se vinoucím zástupu k Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, zdálo se, že na každém konci opravdu může něco nového začínat. Kromě smutku mrazivým prosincovým vzduchem prostupovala naděje, že všechno má nějaký smysl – bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne.
Strážníci městské policie tehdy přivezli čekajícím várnici s horkým čajem, promrzlí lidé si navzájem kupovali svařák nebo horkou čokoládu v Choco Café a půjčovali si rukavice… V kostele bylo ale posvátné ticho, až bylo ve zšeřelém prostoru málem slyšet plápolání svíček…
Kdo ví, jestli se kdy ještě zopakují ty letmé záblesky solidarity, úcty, míru a klidu i mezi lidmi, kteří spolu jinak nemají společného vůbec nic než jen myšlenku a pochopení beze slov? VÁCLAV HAVEL chybí už 9 let.
Co byste, pane prezidente, asi řekl na současnou situaci?
„Člověk musí mít odvahu třeba se
trochu lišit. Musí hledat sám sebe. Sami sebe potkáme jen ve vyhrocených
chvílích. Na to se pak nezapomíná a z toho se dál žije. Autenticky.“
„Člověk k sobě samému může
dojít pouze vlastní cestou.“
„Bez hloubky člověk nikdy nemůže být u sebe samého. A jestli má mít život cenu, musí vyvěrat z vlastního pramene.“ Anna Hogenová
Začátkem letošního roku díky setkání se Spiralis http://www.spiralis-os.cz/přišel nápad propojit knihu První-statečné-jedinečné s publikem, kterému budou příběhy skutečných žen přínosem. Tak se zrodil projekt Příběh pomáhá.
Na jaře 2020 jsem prošla akademií Komunity jsme MY od Spiralis, kde jsem prošla sérií vzdělávacích a seberozvojových seminářů a moje záměry dostaly konkrétní podobu. Do plánů v březnu ale skočila korona krize, takže vše se v jarním rozpuku (po)zastavilo a zpomalilo.
Před prázdninami, když už to bylo s ohledem na
okolnosti možné, jsem podnikla první poznávací výpravu tam, kde chci projekt
uvést v život. Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče
v Hodkovičkách je ono Místo „M“. Za zdmi opraveného domu na kraji
lesa by člověk čekal spíše restauraci nebo zájezdní hostinec, který tam kdysi
skutečně býval. Nachází se tam ale cílová skupina mého záměru. Jsou to dívky do
18 let, které ohrožuje rodinná nebo sociální situace. Dala jsem si za cíl tyto
dívky a mladé ženy, k nimž patří také nezletilé maminky, prostřednictvím příběhů
z knihy První-statečné-jedinečné motivovat, aby nabraly sílu a druhý
dech a šly do budoucna naproti svému lepšímu životu.
Úvodní setkání bylo skvělé! Po celou dobu jsem byla
pod drobnohledem asi deseti párů očí, které mi svůj zájem nedaly zadarmo. Na
oplátku ale odpovídaly na moje otázky, přemýšlely a některé nahlas uvažovaly, jak
abstraktním pojmům „statečnost“ a „jedinečnost“, kdo je (nebo může být) vzor (a
proč?), co znamená být vzorem pro někoho jiného, co pro to chtějí a mohou
udělat nebo jakých lidských vlastností si cení…
Proč to všechno dělám?
Do projektu
dávám kus sebe – svůj příběh;
Mám před
dívkami v Hodkovičkách časový náskok (pár let k dobru) a možná i cestou
nasbírané zkušenosti, které dočasným obyvatelkám Místa M mohou být nápomocné…
Pozitivní a
následování-hodné příběhy žen z knihy budou klientkám ústavu zdrojem motivace a
vzbudí u nich zdravou touhu vymanit se ze své situace a napnout síly ke změně;
Mnoho dívek,
které se v ústavu ocitnou, čelí (nebo v minulosti čelilo) různým
formám manipulace – v rodině a přímo ze strany nejbližších. Ta je skrytý
zabiják, málo se o tomto destruktivním způsobu komunikace mluví a je třeba
Pandořinu skříňku otevřít!
Lékař léčí,
příroda a příběhy uzdravují – dívkám připomenou, že není hanba upadnout, ale
zůstat ležet a že právě ony mohou samy v sobě objevit vlastní
statečnost a jedinečnost nebo být dokonce do budoucna v něčem první…
Proč? Protože nic není nemožné!
Vymyslela jsem
si záměru fáze: nejdříve tři setkání se mnou, abych mohla s uzavřenou
skupinkou klientek DÚ pracovat a jít více do hloubky.
Dalším krokem budou
setkání s žijícími ženami, které (ony samy a jejich životní příběhy) mohou
být zdroj inspirace a motivace. Na úvod této části jsem domluvila účast
dvou jedinečných žen z nedalekého okolí, z nichž jedna bude vyprávět
o Věře Čáslavské, s níž ji pojilo blízké přátelství. Na seznamu hostů
(hostek?) je jedno jméno lepší než druhé.
Na závěr chci
všechna setkání vyhodnotit a nabídnout případným zájemkyním mentoring nebo sdílení.
Také jsem zauvažovala o rozšíření projektu na další pracoviště obdobného typu.
Jenže…!
S koncem
prázdnin se situace opět začala komplikovat. Než jsem mohla v polovině a
pak na konci září uskutečnit úvodní setkání zamýšleného prvního bloku, vrátil
se korona chaos. Další termín jsem v DÚ domluvila na středu 14. 10., kdy
se opětovně uzavřely školy a republika pod rouškou „opatření“ vstoupila do
lockdown režimu podruhé…
Teď je konec
listopadu a zatím nelze plánovat vůbec nic, natož domlouvat konkrétní termíny.
Jsou chvíle, kdy mě z toho všeho kolem přepadá tíseň. Převažuje ale mírný
optimismus (v rámci možností), že můj záměr není okolnostmi omezen a že jeho
čas přijde v tu pravou chvíli. A to se stane!
„Nenechte svou minulost určovat, kým jste dnes. Pokud to dovolíte, prožijete celý život jako její oběť. Máte v sobě životní sílu, která čeká, aby vyrazila z podloží minulosti. Důvěřujte této síle obnovy. Uctivě se pokloňte své minulosti a prohlaste: ,Od této chvíle jsem se rozhodl/a být šťastnější.´“ Haemin Sunim (učitel zen-buddhismu)
Výročí 17. listopadu slavívám poklidně a s veškerou
vážností. Nejde totiž pouze o připomenutí 17. listopadu 1989, ale o události
starší – ty z roku 1939: https://1url.cz/@17.listopad1939
Letošní 31. výročí událostí roku 1989 je ale jiné než ta předchozí. Je zejména významně jiné než to loňské – kulaté 30. výročí. Ani jsme si nevšimli, že svoboda, kterou jsme si navykli považovat za samozřejmost, se nenápadně vytrácí, že mizí, co považujeme za běžné…
Rok 2020 je jiný a lidstvo jako celek prochází dosud nepoznannou zkouškou. Jsou ale všechna nařízení, která jejich autoři nazývají jako „opatření“, skutečně ku prospěchu věci? Nejsou to spíše drobné krůčky k úplnému opanování soukromí nás všech? Přemýšlejme nad tím, co jsme si ještě začátkem roku 2020 nedokázali ani představit a co nám postupně polyká běžný život…
Kudy povede cesta k normálu? A chceme „cestu
zpět“ v rámci hesla „společně to zvládneme“ skutečně absolvovat?
Jisté je, že svět, jak jsme ho znali do jara 2020, mizí
jako krajina fantazie Nekonečného příběhu. Jaký bude nový svět, který se rýsuje
za zavřenými dveřmi našich domovů? Ubráníme svobodu vlastní a podaří se nám
zachovat svobodu slova? Jaký svět a život chceme žít po této zkušenosti?
Ráno 27. června roku 1950 bylo pro Miladu Horákovou
posledním ránem jejího života. Věděla, že neunikne. Ačkoli se loučila se světem
s jistotou, že její život brzy skončí, za rozbřesku posledního dne svého života
psala dopis na rozloučenou své rodině, který končil větou: „Jdu s hlavou vztyčenou.“Milada
Horáková po sobě zanechala korespondenci, která je cenným
dokladem její statečnosti. V dopisech adresovaných převážně manželovi a
dceři Janě nabádá své blízké k zájmu o věci veřejné, k aktivnímu
přístupu k životu i k veškerému dění. Její slova platí i dnes:
„Choď
světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i
bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: ´Do
tohohle mi nic není.´ Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat,
porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady.“
Datum 27. června 1950, kdy byla popravena Milada Horáková a další odsouzení z prvního velkého politického procesu, který zinscenovala komunistická moc v tehdejším Československu, si příhodně připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Kulaté 70. výročí vraždy Milady Horákové připadlo v roce 2020 na slunnou sobotu…
Zavražděna komunisty. Dvě slova, která vystihují podstatu zločinu a zvrhlosti té doby. O 70 let později znamenají stále stejné zděšení, že tohle vůbec kdy bylo možné…? Kdokoli chtěl, mohl se k uctění památky doktorky Horákové připojit. Vzpomínky a svíce za Miladu plály třeba za okny domovů. Všechny zúčastněné napříč republikou spojovala společná myšlenka a vědomí toho, že stále stojí bojovat za svobodu, která není zadarmo. Památka statečnosti Milady Horákové je stále živá a její korespondence připomíná, že zájem o věci veřejné a o veškeré dění je povinnost každého z nás.
V pondělí 29. června 2020 – 2 dny po 70. výročí – jsem shodou okolností měla být právě v budově Vrchního soudu v Praze, kde Milada Horáková zemřela. Ačkoli jsem věděla, kam jdu a jednání u soudu bylo naplnánováno několik týdnů předem, naplno jsem si synchronicitu 70. výročí Miladiny smrti a místa, kde se vražda odehrála, uvědomila až tam. Vrchní soud v Praze a celý justiční areál dnes tvoří dominantu Náměstí Hrdinů a od roku 1992 je dokonce nemovitou kulturní památkou. Ačkoli hlavní sál, kde se v 50. letech konaly zmíněné politické procesy, prošel rekonstrukcí a vyhlíží o poznání přívětivěji než na dobových fotografiích, jistá tíseň je ve zdech budov nedaleko Pankráce přítomna stále. Naplno si ji uvědomíte, pokud vás okolnosti do těchto míst zavedou. A až budete podcházet magistrálu, nehezkou dopravní jizvu v centru stověžaté matičky Prahy, zastavte se na chvilku u pomníku Milady Horákové a věnujte jí pár minut svého času. Její osud si zaslouží vzpomínku nejen ve výročních předprázdninových dnech…
„Člověk k sobě samému může dojít pouze vlastní cestou.“
Anna Hogenová, filosofka
Jak
se vám žilo, když vám bylo 16 let?
Člověku je
v tomto věku fajn, když má zázemí, kamarády a život ho/ji baví. Normálka.
Nebo
to bylo jinak?
Přihlíželi
jste domácímu teroru? Zažili jste otce agresora a matku oběť? Nevěděli jste,
kam patříte? Neznali jste svoji cenu? Nikdo vám nevěnoval pozornost? Nikoho
jste nezajímali? Byl to život bez naděje na vlastní budoucnost?
Život
v područí manipulátorů je jako na houpačce. Nikdy nevíte, co přijde…
A takových
příběhů, kdy rodina selhává a zázemí chybí, je mnoho. Mnoho z nich najdete
v pražských Hodkovičkách, kde je Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče. Právě tam se už brzy vydá můj projekt
Příběh pomáhá.
Krize totiž
mnohdy znamená příležitost. A každého draka ve sluji je možné zahubit,
když na to princ není sám. Když má silného koně a doma na něj čeká milující
princezna.
Projekt se bude konat letos na podzim. Projekt Příběh pomáhá rámuje heslo Pomáhám tam, kde to znám.
Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče v Hodkovičkách vnímám
jako místo, kde se nachází jedna z cílových skupin projektu. Jsou to děti
a mladí dospělí, které ohrožuje rodinná nebo sociální situace.
Mým cílem je tyto dívky a mladé ženy, mezi něž patří bohužel také nezletilé
maminky, prostřednictvím své knihy První-statečné-jedinečné (viz odkaz https://1url.cz/@PrvniStatecneJedinecne) motivovat, aby nabraly sílu a druhý dech a šly naproti
svému lepšímu životu.
Mnoho dívek, které se v ústavu ocitnou, čelí
(nebo v minulosti čelilo) různým formám manipulace (v rodině a přímo
ze strany nejbližších příbuzných) nebo týrání psychickému, fyzickému nebo sexuálnímu.
Podpůrná péče, kterou projekt Příběh pomáhá do
ústavu přinese, může být lékem na bolavou duši. Jsou to inspirativní příběhy,
které dívkám připomenou, že není hanba upadnout, ale zůstat ležet. A že
právě ony mohou samy v sobě objevit vlastní statečnost a jedinečnost
nebo být dokonce do budoucna v něčem první!
(proslov k zahájení výstavy obrazů Pavla Vavříka – Státní Hrad a zámek v Jindřichově Hradci, sobota 13. 6. 2020)
Oko umělce má schopnost zachytit moment, který by jinak
oku diváka beznadějně unikl.
Oči Pavla Vavříka zachycují zákoutí Jindřichova
Hradce tak, jak by je naše oči možná nikdy ani nespatřily. Díky jeho obrazům
máme možnost nahlédnout město z míst, která bychom jinak přešli možná netečně
a bez povšimnutí.
Jindřicho-hradecko na obrazech Pavla Vavříka má
půvab a punc jedinečnosti. Jeho obrazy mě nepřestávají uchvacovat pestrostí a
škálou technik: jemné perokresby následuje uklidňující imprese akvarelů, která
předjímá syté olejomalby. A ty střídá originální technika akrylu.
Výstava obrazů Pavla Vavříka, kterou dnes slavnostně
zahajujeme, je už v pořadí dvanáctá.
Předcházely jí výstavy
v Kamenici
nad Lipou
ve
Slavonicích
v Milevsku
na
Zámku Staré Hrady
a
mnohé příležitosti právě tady, v Jindřichově Hradci.
Ten se Pavlu Vavříkovi stal osudovým městem.
Autor obrazů je nejenom umělec (malíř, ilustrátor a
literát), ale především mimořádný pedagog a mentor. Troufám si říci, že Pavel
Vavřík je vizionář.
Psal se rok 1997, kdy se na Gymnáziu Vítězslava
Nováka zrodil seminář Dějiny umění. Pavel tehdy přišel s vizí semináře,
který zájemce dovede až k maturitě. My, studenti, jsme tehdy
dostali důvěru vedení školy i svého učitele a také pořádně zabrat. Pan profesor
Vavřík nás totiž nešetřil. Jeho úkoly bylo radno plnit, pokyny následovat, vědomosti
doplňovat a paměť cvičit.
Odměnou za to byly nejenom vědomosti a široký záběr
rozhledu, ale také výpravy za uměním (mimo jiné na Kuks) a mnohé debaty a
diskuse o umění, literatuře, dějinách a společnosti.
V květnu roku 1999 se na nás – první maturanty
z dějin umění – přišla podívat celá škola.
Zejména učitelé exaktních oborů byli zvědavi na ty domnělé
ulejváky, kteří chtěji získat maturitu z jakéhosi podezřelého předmětu.
Byl to experiment…
Šlo nám všem doslova o krk. Nebo přinejmenším o maturitní
vysvědčení. Pan profesor Vavřík – nám – studentům – ale věřil. A naše společná
práce tehdy dobyla pomyslný Řím: gymnázium v květnu 1999 oněmělo úžasem. Potvrdilo
se totiž, že za pouhé 2 roky jsme načerpali tolik znalostí – faktických i
praktických, že by nám totéž nedal ani univerzitní obor zmíněného zaměření. Ve zkoušce
dospělosti s maturitním ročníkem 1999 obstál také jeho vedoucí a zmíněný
seminář.
Za neuvěřitelných 23 let prošlo seminářem Dějin
umění na Gymnáziu Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci na 500 studentů.
(Pro pořádek dodejme, že na škole je zapsáno asi 400 studentů.) Mnoha dnešním
učitelům, lékařům, právníkům, ekonomům, architektům, spisovatelům, podnikatelům
i politikům dal seminář rozhled a jedinečnou možnost chápat svět a souvislosti.
Za sebe mohu potvrdit, že z Dějin umění dodnes
čerpám. A těší mě, že vize Pavla Vavříka žije dál. Že seminář Dějin umění
dosáhl plnoletosti a žije si svůj dospělý život.
Letošní jaro definitivně potvrdilo, že učitelství je
pro budoucnost nás všech profese nenahraditelná. A právě díky učitelům, jakým
je Pavel Vavřík, dává vzdělávání a vědění křídla. Doufám, že jeho dílo inspiruje
mnohé další následovníky.
Přeji této výstavě mnoho okouzlených návštěvníků.
Zároveň doufám, že další výstavy budou v dohledné
době následovat.
Autorovi obrazů gratuluji k úspěchu.
A jeho obrazům přeji čestná místa v mnoha soukromých
sbírkách.
Jarní prázdniny roku 2020 rozšířily do našich končin nemoc, kterou většina obyvatel České republiky ještě před pár týdny tušili kdesi daleko, až někde za Velkou čínskou zdí. A mysleli si, že se nás tamní čínská chřipka netýká. S návraty mnohých lyžařů z italských sjezdovek se ale choroba začala šířit a vybírá desátky: jsou to v první řadě lidské životy, které zhasly. Najednou se všechno, co přes Itálii přišlo z Číny, týká všech.
Koronavirus se od své expanze na starý kontinent chová
jako slavná Maska červené smrti Edgara Allana Poea:
Dříve nebo později dává znát účastníkům současné
globální konzum-párty, že je blízko. Proklatě blízko. Tedy přesněji: že nic a
nikdo není dost daleko. Jako daň za propojený svět máme teď zavřené vlastní
domovy a hranice států, na obličejích roušky, modré nebe nad hlavami a kolony prázdných
letadel na ranvejích.
Současná karanténa má ale také mnoho pozitiv. Připomněla, co všechno je možné, když je dobře. A že vděčnost za všechno to obyčejné je moment, který člověka vrátí do přítomnosti. A v ní hledejme inspiraci pro dobu po epidemii. Nápomocné mohou být aha-momenty:
Děti se rády vrátí do škol;
Kontakt naživo nevynahradí ani ta nejmodernější on-line aplikace a virtuální třída nebo kancelář;
Připít si na zdraví naživo je víc než pokec po Skypu;
Česká republika je ta nejkrásnější část světa, kde rádi prožijeme dovolenou;
Dobře je u moře i u českého rybníka, lesy máme ale nejkrásnější doma;
Čerstvý vzduch udělá dobře každému a v jakékoliv denní/roční době;
V karanténě se ukáže, kdo je kdo – krize je ten nejlepší audit vztahů, kdy spadnou slupky a masky; je užitečné vědět, jak se věci mají!
30 žen – 30 mimořádných příběhů 4 stránky o vzdělávání dívek a žen (historický úvod) 10 stránek historie 2 velké mapy 30 kvízových otázek oslavu 100. výročí volebního práva žen v Československu (na našem území ––––––––– to je celkem –––––––– 176 stránek poutavého čtení a originálních ilustrací
Autorkou ilustrací a grafického zpracování knihy je ilustrátorka Silvie Vondřejcová. Kniha je určena pro čtenářky a čtenáře bez rozdílu věku. Vznikala ale hlavně pro děti, které v ní, jak doufáme, najdou poučení a také zdroj informací a doplněk k výuce dějepisu, literatury a společenských věd. Součástí knihy je abecedně řazený Slovníček pojmů, který zejména mladým čtenářům usnadní porozumění životopisně laděných medailonků.
Kniha
připomíná, že současná situace dívek a žen, kterou dnes považujeme za
samozřejmost, je otázkou pouhých 100 let. Jedno století je z pohledu
historie a dějin lidstva zanedbatelný úsek. A právě před 100 lety se hrstka žen
vydala strastiplnou cestou a pokoušela se zlepšit postavení své, svých
současnic a také následujících generací žen. Ženy podnikly četné bitvy za své
osamostatnění. Mnohé, které za zlepšení postavení a osamostatnění žen bojovaly,
na této cestě přišly o život.
Kniha
První-statečné-jedinečné
připomíná osudy žen,
na které se pozapomnělo, a proto je třeba si jejich příběhy znovu připomenout. A
s vděčností jim poděkovat za odvahu, úsilí a vytrvalost. Poděkovat
za jejich statečnost a jedinečnost. Ve výběru žen, o kterých
vypráví kniha První-statečné-jedinečné,jsou ale jména známá,
která si zaslouží pohled z jiné perspektivy a vyzdvihnutí kvalit, na které
se často zapomíná.
Meda
Mládková: „Když chceš, můžeš.“
Olga
Havlová: „Nekomplikuj věci nadbytečným myšlením.“
Lata Brandisová: „Nikdy před tím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit!“
Ceňme si svobody slova, možnosti volit – u volebních uren, v soukromí a také v pracovním životě. Cenný je přístup ke vzdělání – možnost studovat, cestovat a vyjádřit vlastní názor.
Jak se jmenovala naše první
pilotka, první lékařka, první kandidátka na prezidentku?
A kdo uskutečnil první
módní přehlídku v Československu?
Originální publikace
autorské dvojice Jany Renner a Silvie Vondřejcové nabízí odpovědí mnohem více.
Přibližuje osudy třiceti žen, jejichž jména by neměla být zapomenuta a na první
pohled spolu zdánlivě nesouvisí. Jedno mají ale společné: všechny byly v něčem první,
statečné a jedinečné.
Kniha První-statečné-jedinečné
vychází ve čtvrtek7. 11. 2019.
Velký knižní
čtvrtek tak má svého pomyslného následovníka (nebo mladšího
bratra?) právě v tento den. Po více než 18 měsících, které uplynuly od
sepsání seznamu „kandidátek“, jsou První-statečné-jedinečné
na světě.
Kniha PRVNÍ-STATEČNÉ-JEDINEČNÉ začátkem října odcestovala do tiskárny! Teď už to nezáleží na nás… Zatím ani na vás… Ale na tiskárně Finidr v Českém Těšíně. A protože z Těšína vyjíždí vlaky co 1/4 hodinu, přijede zásilka jistě včas a co-by-dup. Pokračovat ve čtení „Něco se chystá…“
