Autor: Evropanka

Publikováno

Adventní (na)ladění

Dnes končí listopad, měsíc tmy a mlh, který ale naštěstí každoročně prosvětluje svátek svatého Martina, občasně jeho bílý kůň a s ním vypečená husička, mladé víno a svatomartinské rohlíčky. A začne advent, čas příprav na Vánoce, nejkrásnější svátky roku. Někdo nemá rád(a) koprovku, jiné pobuřuje politika, ale Vánoce milujeme všichni a snad bez rozdílu.

Advent (z latinského adventus = příchod) je období čtyř neděl před vánočními svátky. Z pohledu křesťanské tradice je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní příprava na vánoční svátky, doba rozjímání a dobročinnosti. Advent je dobou zklidnění, které v životním stylu našich předků nastalo po intenzivní zemědělské práci od jara do podzimu. Tehdy bylo nutné zvládnout veškeré práce na polích a pak si v zimě odpočinout doma. Na řadu přišly domácí práce jako draní peří, šití, pletení, předení nebo tkaní. I tyto činnosti měly svůj hluboký smysl, protože posilovaly vazby mezi členy rodiny, ženskou energii a vzájemnou pospolitost.

Pokračovat ve čtení „Adventní (na)ladění“

Publikováno

Eliška a Bugattka

„Člověk se má vždycky umět na něco těšit.“

 

Alžběta Pospíšilová se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci do početné rodiny zámečnického mistra, měla dalších 7 sourozenců. Už od dětství tíhla k cizím jazykům, které se pilně učila. Její sen bylo cestování. Hovořila plynně německy, anglicky, francouzsky a italsky. Byla nadaná, odvážná a navíc společenská. Ještě v Olomouci se poznala s Emmou Destinnovou, později v Brně se učila hrát na klavír u Leoše Janáčka, v Praze se přátelila s Jaroslavem Seifertem.

Pokračovat ve čtení „Eliška a Bugattka“

Publikováno

Kaldoun

…to je hotová alchymie. Párkrát jsem se o něj pokusila a výsledkem byl vývar. Prostě vývar a navíc trochu rozpačitý.

Kaldoun je ovšem víc než „jen“ vývar. Před dvěma lety jsem jeden výborný ochutnala a podle hesla mojí babičky, že „líná huba je holé neštěstí“, jsem se autora optala na to tajemství, které odlišuje kaldoun od vývaru. A byla jsem úspěšná! Mistr kuchařského řemesla mi daroval pomyslný šém, který sice neoživí Golema, ale já díky němu vykouzlím kaldoun tak lahodný, že nikdo neodolá. Je to lahůdka hodná řádu zlaté vařečky, který snad někdy, jak doufám, dostanu. A ten Řád by, milý Ježísku, nemusel nutně mít punc! ?

Pokračovat ve čtení „Kaldoun“

Publikováno

Proč je užitečné umět anglicky?

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem… Současnost tohle moudro znásobila. V dnešním světě, který otevírá dveře i tam, kde dřív byly jen zdi, je nutné umět se domluvit. A angličtina je univerzální jazyk pro celou planetu.

Česká republika sousedí sice hned se dvěma německy mluvícími zeměmi, ale i v Rakousku a Německu se domluvíte anglicky, pokud si s němčinou ještě netykáte. Dokonce i na policistu v Paříži se odvažte promluvit anglicky, když si nebudete jisti, jestli jdete správným směrem – třeba k muzeu Louvre. Odpoví vám, i když nerad. Stačí jen mít odvahu oslovit ho právě anglicky.

Pokračovat ve čtení „Proč je užitečné umět anglicky?“

Publikováno

O královně s raketou

„Nikdy jsem neměla možnost mít děti, ale teď jsem rodič.“

 

Martina Šubertová se narodila 18. října 1956 v Řevnicích u Prahy. Její rodiče se rozvedli, když byly Martině tři roky. Maminka Jana se v roce 1962 provdala za Miroslava Navrátila, který se stal Martininým prvním tenisovým trenérem. Po svém nevlastním otci dostala příjmení, které nosí dodnes.

Pokračovat ve čtení „O královně s raketou“

Publikováno

Komteska na koni

„Nikdy před tím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit!“

 

Marie Immaculata Brandis, domácím jménem Lata, a její dvojče Kristina se narodily ještě za časů mocnářství na zámku Úmonín u Kutné Hory. Když jim byly dva roky, rodina se přestěhovala na zámek v Řitce u Prahy. Kromě dvojčete měla Lata ještě 7 dalších sourozenců. Děti měly přísnou aristokratickou výchovu, jak bylo tehdy zvykem. Komtesky, jak se jim říkalo, se učily francouzky, vybranému chování, už od osmi let také jízdě s bryčkou a na koni. A nejlepší jezdkyně byla odmala Lata. Traduje se, že nejraději poslouchala příběhy o prastrýci Oktaviánu Kinském, nedostižném dostihovém jezdci a jednom ze zakladatelů Velké pardubické. V jezdectví ji už od dětství podporoval otec. Hrabě Brandis v mládí sloužil u husarů, a tak měl v Řitce malý chov koní a svá talentovaná dvojčata vodil na dostihy do Velké Chuchle.

Pokračovat ve čtení „Komteska na koni“

Publikováno

Dýňovka

S dýněmi jsem si mnohá léta nerozuměla. V dětství, kdy na obzoru ještě svítila rudá hvězda a Mikuláš stál frontu na banány, mě dýně (ty bio, tedy domácí) pronásledovaly převlečené za pseudo ananasový kompot, a to pod závojem hitu jménem ananasová tresť – do každé rodiny.

O mnoho let později mi do života vstoupila dýně Hokaidó. Oranžová kráska, která slibovala mnohá potěšení. Neznalá zákulisních praktik profíků, jsem slečnu hokaidó podle návodu v magazínu jednoho nejmenovaného obchodního řetězce upekla jako přílohu k masu. Bez koření, jen zakápnutou olivovým olejem – kvalitním, jak jinak. Nechutnala mi a ani nikomu z mých blázkých, a proto jsem se dýněmi v ten moment přestala zabývat. Nechme dýni koňovi, ten má větší hlavu, že…

Pokračovat ve čtení „Dýňovka“

Publikováno

Dvacet a jeden gram

Když přesně před rokem zemřel můj dědeček František, čas se na v ten moment zastavil. Následovaly intenzivní chvíle poznání, že v tomto blízkém člověku odešla část mého života, která se už nikdy nevrátí. A že jeho odchodem se definitivně uzavřela etapa mého dětství. Láska má mnoho podob. A bolí, někdy až k zešílení…

Dnes uplynul přesně rok od jeho odchodu. Za dedečka hoří svíčka a vzpomínky, které, jak doufám, nevyhasnou nikdy.

Pokračovat ve čtení „Dvacet a jeden gram“

Publikováno

Zrození malířky

„Sbohem. Já jsem malíř smutnej.“

 

Ačkoli se Marie Čermínová narodila v pražské čtvrti Smíchov, většinu života prožila v Paříži. Marie, která si nechávala říkat domácky Manka, pocházela z rodiny poštovního pomocníka, a i když kromě obou rodičů měla ještě starší sestru, vždy prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá. V šestnácti letech odešla z domova a živila se na Žižkově výrobou mýdla jako dělnice. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze dekorativní malbu, po třech letech studia předčasně ukončila.

Pokračovat ve čtení „Zrození malířky“

Publikováno

Paní Meda slaví

„Když chceš, můžeš.“

 

Život Marie Sokolové je přímo námět pro filmaře z Hollywoodu. Meda (z německého slova Mädchen – děvče, odtud Medi a později Meda), jak jí v dětstvé oslovovala maminka, se narodila 8. září 1919 v rodině sládka zámeckého pivovaru ve středočeských Zákupech. Rodina se často stěhovala. Meda chtěla studovat obchodní akademii, ale přísný otec ji proti její vůli poslal do rodinné školy v Praze, kde Meda bydlela u tetičky. Odchod do Prahy Medu osamostatnil a objevila tanec. Když jí bylo 18 let, začala tančit tehdy populární tanec tingl-tangl ve velké operetě v Kotvě a tanci zcela propadla.

Pokračovat ve čtení „Paní Meda slaví“